Bylo jí pouhých čtrnáct let, když se její život obrátil naruby. Miroslava Šternová, jedna z nejkrásnějších žen své doby, se narodila 26. února 1926 v Praze. Její biologický otec zůstal neznámý, ale štěstí se na ni usmálo, když se její matka Miroslava Becková seznámila s židovským lékařem Oskarem Šternem, který ji nejen požádal o ruku, ale malou Miroslavu přijal a miloval jako vlastní dceru.
Útěk před válkou a nový začátek
Rodina Šternových žila spokojeně v Teplicích nad Bečvou, kde doktor Štern působil jako lázeňský lékař. Miroslava vyrůstala v milujícím prostředí, milovala tanec, divadlo a recitaci. Vše ale změnil nástup druhé světové války. Kvůli židovskému původu Oskara Šterna se rodina dostala do hledáčku nacistů a bylo jasné, že pokud neutečou, hrozí jim koncentrační tábor a jistá smrt.
V roce 1940 se Šternovým podařilo uprchnout, jejich cesta vedla přes Belgii, Švédsko a Finsko až do vzdáleného Mexika, které tehdy poskytovalo azyl židovským uprchlíkům z Evropy. V novém domově začali znovu od nuly. Oskar Štern si brzy vybudoval uznávanou lékařskou praxi, jeho žena vyučovala tanec a Miroslava se rychle naučila španělsky. Navenek působila šťastně, ale v jejím nitru se začaly objevovat první stíny depresí a melancholie, které ji pronásledovaly celý život.
New York, první zlomené srdce a pád
Když se její psychický stav zhoršoval, rozhodl se otec, že změna prostředí by mohla pomoct. Poslal ji do New Yorku, aby tam studovala architekturu a výtvarné umění. Jenže rušná metropole byla pro citlivou a introvertní dívku příliš velké sousto. Miroslava se zamilovala do amerického vojáka, který brzy nato padl ve válce. Tuto ztrátu neunesla a pokusila se o sebevraždu. Otec ji okamžitě přivezl zpátky do Mexika a právě tam se její život začal znovu odvíjet směrem, který z ní udělal hvězdu.
Zrození filmové hvězdy
Miroslava se díky známostem své matky dostala do hereckého kurzu slavného japonského herce a režiséra Sekiho Sana, který tehdy vyučoval v Mexiku. Brzy nato vyhrála soutěž krásy spojenou s taneční přehlídkou, a dveře do světa filmu se jí otevřely dokořán. Debutovala v roce 1946 ve filmu Bodas trágicas (Tragické svatby), který z ní přes noc udělal miláčka publika. Její světlé vlasy, aristokratický půvab a evropská elegance okouzlily Mexiko. Lidé ji přirovnávali k Marilyn Monroe, a tak se jí začalo říkat mexická Marilyn. Její kariéra raketově stoupala. Během několika let natočila přes třicet filmů, mezi nimi například La casa chica, Aventurera nebo Muchachas de uniforme. Spolupracovala s největšími režiséry a hereckými hvězdami své doby a stala se symbolem krásy, elegance i smutku.
Láska, která ji zničila
Osud k ní ale nebyl laskavý. Po smrti matky se Miroslava provdala za Jesúse Jaime Gómeze Obregóna, syna z bohaté mexické rodiny. Manželství se však brzy rozpadlo, protože Miroslava zjistila, že její manžel je homosexuál a sňatek měl sloužit pouze jako společenské krytí. Po roce následoval rozvod a další hluboké zklamání.
V práci se jí sice dařilo, ale v osobním životě prožívala jednu bolest za druhou. Uklidnění hledala v práci, v přátelství a ve filmech, které se pro ni staly únikem z reality. Skutečná láska ale přišla až později a přinesla s sebou tragédii. Na filmovém festivalu v Benátkách poznala slavného španělského toreadora Luise Miguela Dominguína, který ji zcela okouzlil. Přátelé tvrdí, že mluvil o sňatku a Miroslava mu uvěřila. Jenže pak se z novin dozvěděla, že se Luis oženil s italskou herečkou Lucií Bosé. Byla to rána, ze které se už nikdy nevzpamatovala.
Poslední film a konec, který nikdo nečekal
Zatímco její srdce krvácelo, kariéra pokračovala. Miroslava naposledy zazářila ve filmu Zločinný život Archibalda de la Cruz (Ensayo de un crimen) režiséra Luise Buñuela. Ironií osudu byla její role ženy, jejíž vosková figurína nakonec shoří v plamenech, scéna se později stala symbolickou předzvěstí její smrti. Dne 9. března 1955 byla Miroslava nalezena mrtvá ve svém bytě v Mexico City. Otrávila se barbituráty. Na stole po sobě zanechala dopis a fotografii toreadora, kterého milovala. Bylo jí pouhých devětadvacet let.
Její smrt otřásla Mexikem. Fanoušci plakali, noviny přinášely nekrology a filmoví kolegové vzpomínali na ženu, která byla krásná, talentovaná, ale nesmírně křehká. Dodnes patří Miroslava Stern k největším hvězdám zlaté éry mexického filmu. V Mexiku po ní rodiče pojmenovávali své dcery, spisovatelka Guadalupe Loaeza o ní napsala knihu „Miroslava“ a dokonce existuje i metalová kapela nesoucí její jméno – Ataúd de Miroslava (Miroslavina rakev).
V Česku je její příběh téměř zapomenutý, přesto by neměl být. A právě proto se její životní story ujala spisovatelka Libka Safr, která právě vydává knihu MIROS - Příběh Miroslavy Stern. Libka Safr vypráví Miroslavin příběh románovou formou – s emocí, napětím a obrazností, která čtenáře vtáhne do atmosféry 40. a 50. let. Text doplňují unikátní fotografie z jejího života i filmové tvorby. „Příběh Miroslavy mě okamžitě zasáhl. Fascinovala mě neuvěřitelná statečnost ženy, která musela bojovat s osudem a depresemi, a přesto dokázala světu, že není jen hezká, ale také talentovaná. Nedokážu si ani představit, že bych tomu tehdy čelila – v době, kdy společnost pasovala ženy na hospodyně a deprese nebyla uznávána jako nemoc, ale jen jako jakýsi melancholický rys povahy. Miroslava byla důkazem toho, že když má člověk talent a jde si za svým cílem, nezáleží na tom, odkud pochází nebo jaké má zázemí. Uspět může každý! Je proto inspirací ještě dnes. V Mexiku na ni nezapomněli a dodnes tam lidé dávají holčičkám jméno Miroslava. A já chci, aby na ni nezapomněli ani lidé v České republice,“ uvedla spisovatelka.
