Jaká vzpomínka se vám vybaví, když se řekne dětství?
Příroda, les, spousta volnosti, ale také hodně samoty. Nejraději vzpomínám na to, jak jsem běhala od chaty k chatě a měla spoustu tet, kamarádů a kamarádek od jara až do podzimu, kdy tam jezdili na víkendy chataři. Prožívala jsem hodně dobrodružství. Pamatuji si velkou míru představivosti a fantazie, kterou jsem měla. Vybavuji si knížky, které jsem četla a kterými jsem žila. Byla jsem indián, lovec mamutů i Pipi Punčochatá.
Pocházíte z umělecké rodiny, patřilo tam tedy i divadlo?
Ano, důležitou součástí mého života byl Činoherní klub, divadlo, kam jsem jezdívala na některá představení. Vzpomínám na vůni kostýmů, na Libušku Šafránkovou, Janu Švandovou, Veroniku Freimanovou, které pro mě byly naprosto nádherné. Toužila jsem stát s nimi na jevišti. Ta představa byla ohromující. Pamatuji si, jak jsem se klouzala na klouzačce, kterou tam měli, běhala po divadle a měla záchvaty smíchu při představeních. Měla jsem krásné dětství.
VIDEO: Bára Kodetová: Být dcerou Kodeta byl velký tlak!
Vychovávali vás rodiče autoritativně, nebo byli spíš benevolentní?
Od obojího kousek. Táta byl přísný, dbal na pokoru, na to, abychom správně jedli příborem, abychom se chovali slušně u stolu, vždy pozdravili, poděkovali. Měl rád pořádek, takže jsme si nedovolili dělat nějaký nepořádek. V tomhle byl opravdu důsledný. Máma byla naopak taková oáza stability. Vždy si vybavím vůni dobrého jídla, když jsem přišla ze školy. Byla takovým klidem. A zároveň, protože toho měla hodně na starosti, nám dávala velkou míru svobody. Mohla jsem být venku do setmění, lítala jsem, kde jsem chtěla. Táta měl rád určitý řád, obdivoval monarchii, líbila se mu její noblesa. Dbalo se na oblečení, na prostředí, na celkový vkus a estetiku.
Myslíte, že se dětství potomků vyrůstajících v umělecké rodině nějak liší od zkušenosti jiných dětí?
Tak určitě. Každá rodina si nese nějakou poetiku, genetickou výbavu a zvyky, které se předávají z generace na generaci. Nedá se říct, že by byli všichni stejní. Děti z uměleckých rodin jsou často z prostředí, které je kreativnější, někdy méně strukturované. Ten klasický řád tam prostě není tak pevný jako v rodinách, kde rodiče chodí ráno do práce a odpoledne se vracejí. A právě proto jsem já vždycky vnímala jako důležité, aby byl v rodině aspoň jeden stabilní bod. Zázemí a jistota. Jako byla maminka pro nás. Proto jsem se rozhodla být s dětmi.
