A klidně přizná, že je zmatkářka, nebo že na úřady nemůže poslat svého muže, protože je, jak s láskou v hlase prozrazuje, úplný mimoň. S Lenkou Termerovou jsme se propojily na dálku, diář má totiž nabitý k prasknutí. Její slova mě dojímala, hladila, párkrát mě i rozesmála. Kromě osobního života jsme docela podrobně rozebraly i film, který vstupuje do kin, a už podle režiséra Jana Svěráka je zárukou jisté kvality. „A navíc se v něm sešla skvělá herecká parta,“ pochvaluje si natáčení snímku Pět švestek v řeckých kulisách herečka.
Když máte náhodou den jen pro sebe, netočíte, co děláte úplně nejraději?
Když nic nemusím, ráda bych si třeba i trošku pospala, ale bohužel, budím se každý den ve stejnou hodinu. Na druhou stranu, tím je pak ten den delší. Ráda čtu, doma mi říkají čtecí kombajn, taky ráda chodím na dlouhé procházky, do kina a za kamarády.
Příští rok vám bude osmdesát, jak tuhle číslovku vnímáte?
Zatím mě neděsí. Je ještě daleko, jenom tak vykukuje. Abych pravdu řekla, moc ji nevnímám, protože zatím natáčím, hraju divadlo, učím se cizí jazyky, někdy jsem s vnoučaty. Navíc, co s tím nadělám, nejdřív jsme mladí, pak zestárneme, takový je prostě život.
Jak bojujete s nástrahami stáří, dělá vám něco opravdu velké vrásky? Myslím třeba ubývající energii nebo bolesti různého druhu?
Maminka jedné mé kamarádky říkala: „Já myslela, že stáří bude o vráskách, a ono je to o energii!“ A to je pravda, i když o vráskách to je taky. Jsem pomalejší. Ale myslím, že nejlepší je moc se tím nezabývat a pořád něco dělat.
A to se vám daří, nezastavíte se. Před lety vás ale zbrzdila rakovina. Naštěstí jste ji překonala. Změnil se od té chvíle nějak váš pohled na svět?
Byla to bezpochyby velká zkouška. Od té doby jsem vděčná za každý den. Priority jsem ale měla už tehdy dobře srovnané, to nemoc nezměnila. Moc bych si přála, aby se našel lék na tu hrůzu, která postihuje čím dál víc lidí.
Nedá se vám upřít velká dávka šarmu – bez jakých ženských záležitostí se neobejdete, na co nedáte dopustit, zkrátka, co vás udržuje v tom, že vypadáte tak šik?
Ó, děkuji. Nevím, jestli mám nějaký trik. Ráno si desetkrát oplachuju obličej hodně studenou vodou. A mám ráda dobrou kosmetiku. Teď nějakou dobu používám korejskou. A neodbývám večerní čištění pleti. I když se přiznám, že mě to před spaním stojí trochu přemlouvání. Taky mám ráda kvalitní boty, stejně jako oblečení, které je nadčasové a vydrží roky. Na to mi tedy moje vnučka řekla, že ona by tedy nechtěla, aby jí oblečení vydrželo roky. Občas taky zajdu do second handů s tajnou nadějí, že tam najdu poklad.
Vyzařuje z vás klid a nadhled – byla jste taková vždycky, nebo k tomu člověk dospěje třeba až věkem?
No ne! Tak působím? Nevím, nevím, někdy si připadám jako zmatkař. Zvláštní je, že klid nacházím za volantem. Když jsem si potřebovala něco opravdu rozmyslet, pomohlo mi sednout do auta a někam jet. Ale souhlasím s tím, že nadhled asi člověk opravdu získá věkem.
Vdaná jste skoro pětapadesát let – tak už můžete říct, jestli je možné opravdu milovat jednoho člověka tolik let, nebo láska postupně přerůstá v parťáctví či přátelství.
Všechno na světě se proměňuje, takže samozřejmě i náš partnerský vztah. A já jsem ráda, že i po letech je nám spolu dobře, smějeme se, i se hezky pohádáme, a ještě krásněji usmiřujeme. A zvláštní je, že s věkem sílí soucit a něha.
Aby partnerství vůbec mohlo přežít desetiletí, co je tím hlavním manželským tmelem?
Láska, tolerance, trpělivost, humor, společné záliby, je toho víc.
