Potkáváme se dva měsíce poté, co opustila Český rozhlas, v Lucčině novém studiu v Mánesu, odkud s kolegou vysílá podcast Na Výbornou. Místo u slepého ramene Vltavy je magické – s výhledem na Hrad, Národní divadlo i Petřín. Sedám si na židli pro zpovídané a nemůžu se nabažit výhledu. Začínáme zvolna o tom, na kterého hosta nikdy nezapomene, komu položila nevhodnou otázku, s kým se záhy po rozhovoru skamarádila… Tak nějak tuším, že do soukromí si Lucie jen tak někoho nepustí, a tak si otázky tohoto druhu šetřím pro jistotu až na samotný konec.
Rozplakal vás ve studiu někdy někdo?
S lidmi často sdílím emocionálně těžké momenty, a proto než s nimi jdu do studia, vždycky se ptám, jestli existuje něco, o čem nechtějí mluvit. Nerada bych danému člověku ublížila. Občas mám nějakou otázku na jazyku, ale dokážu ji spolknout, když cítím, že to není vhodné. S mnoha lidmi jsem určitě měla slzy na krajíčku. Vzpomínám si třeba na rozhovor s primářkou paliativní medicíny Kateřinou Rusinovou. Mluvila o tom, že když se k ní pacient dostane, nejspíš si myslí, že jde k poslední instanci, že ho čeká už jen smrt. Přitom je to jinak, lékařům jde hlavně o zajištění kvality života. Paní primářka vysvětlovala, že s lidmi vede speciální rozhovory. A já na to, víte co, tak to zkusme spolu, aby lidé věděli, jak to vypadá. Zabodla se mi krásnýma očima do těch mých a začala – co o vás potřebujeme vědět, abychom vás mohli léčit?
A co vy na to?
Já jsem si velice rychle zpřítomnila, že můžu být nemocná, že se mě někdo ptá na něco, na co se mě už dlouho nikdo nezeptal… Rozhovor byl tak krásný, že bylo těžké se bránit dojetí. Došlo mi, že když se na něco takového zeptám kohokoli, většinou odvětí – ale, vždyť na mně není nic výjimečného, co byste tak o mně měli vědět… Většinou o sobě moc nepřemýšlíme, zvlášť my ženy, které se staráme hlavně o ostatní.
Vaše povídání jsou nabitá emocemi. Vybíráte si podle toho hosty, je tohle důležité měřítko?
Já si lidi nevybírám pro sebe, ale pro ty, kteří mě poslouchají. Nerada se bavím o věcech, ve kterých nejsou angažované nějaké lidské pocity. Vždycky sklouznu k lásce a přátelství, k pravdě nebo ke srandě… Nevadí mi se u rozhovoru rozbrečet, držet někoho za ruku, jako se mi to kdysi stalo třeba s Richardem Müllerem v nějaké těžké chvíli, nevadí mi se zasmát. Jsou to naše společné věci, všichni to žijeme, děláme. Proto je nejhezčí se o tyhle věci podělit.
Jakou otázku od vás host nikdy neuslyší?
Když vás něco doopravdy zajímá, můžete se zeptat úplně na všechno. V tu chvíli mezi námi jede nějaká chemie, díváme se do očí, jsme si blízko… Nejsem novinář, který má před sebou seznam otázek, jede podle předem daného scénáře a vlastně toho člověka neposlouchá – host nabízí perly a tazatel je hází pod stůl. Pro mě je rozhovor dílem okamžiku a já díky tomu vím, kdy se zeptat můžu a kdy to není vhodné. Vyhodnocuji to minutu od minuty.
Byl na vás někdo vysloveně nepříjemný?
To ne. Ale naběhla jsem si, když u mě před spoustou let byla zpěvačka a herečka Bára Poláková, které si nesmírně vážím. Vnímala jsem ji jako roztomile ztřeštěnou, člověk by ji umačkal radostí, a vlastně mi nešlo do hlavy, jak může fungovat s hercem Pavlem Liškou, který žije tak nějak mimo tenhle vesmír. Sedíme ve studiu, já říkám to, co si myslím, a najednou vidím tu hrůzu v jejích očích. Protože v tu dobu ještě nikdo nevěděl, že oni dva spolu už nejsou. Takže jsem to zachránila slovy – možná je to moc osobní otázka, pojďme jinam…
Největší odměnou, když rozhovor skončí, je pro vás co?
Každý asi rád žije z pocitu, že se mu něco povedlo. Když se ten rozhovor povede, víte to. Nejhezčí je, když někdo vstane a obejme vás. Když oba víte, že je to v pořádku. Stalo se mi to nedávno s herečkou Klárou Melíškovou. Vytáhla jsem ji do její bývalé školy. Byla nadšená. Když jsme skončily, skočily jsme si do náruče, byla v tom upřímnost a společná radost.
