Že se vám ihned vybaví prostořeká Vilma Nyklová ze seriálu Ulice? Je mnohem víc než jen tvář z nekonečného seriálu. Zazářila ve filmech jako Dita Saxová nebo v 30 případech majora Zemana. Celý život se musela ohánět. Jako samoživitelka vychovala syna Jaroslava, který je dodnes jejím nejbližším člověkem a parťákem. Prošla si obdobími slávy i časy, kdy bylo potřeba obracet každou korunu. Před osmdesátkou vypadá skvěle a její recept na mládí je prostý: Neřešit to, co bylo, a nepřestat se hýbat.
Osmdesátka je pěkné číslo. Když se to vysloví nahlas, co vám jako první bleskne hlavou?
Já si toho vůbec nevšímám, je to tak mnohem lepší. Takže jsem se rozhodla to číslo prostě ignorovat. Dokud slouží nohy a paměť, je úplně jedno, kolik svíček se na dortu zapaluje.
Ani na chvilku se neohlédnete zpět?
Já zásadně nebilancuju, protože mám pocit, že by to dopadlo špatně. Žiju tím, co je teď. Minulost už stejně nezměním, tak proč se v ní vrtat?
VIDEO: Jaroslava Obermaierová (79): Osudovou lásku jsem neměla!
Stále naplno točíte. Kde v sobě pořád berete tu energii?
Myslím, že tohle mám v sobě prostě od narození, dostala jsem to do vínku. Možná je to i tou profesí – herectví vás nutí být neustále v pozoru, mezi lidmi, v pohybu. Jakmile se člověk zastaví a sedne si do křesla, je konec. Takže tu energii čerpám z té nutnosti fungovat. Jinak si to asi vysvětlit neumím.
Máte nějaký ranní rituál, který vás „nahodí“ do provozu?
No tak to je úplně jasná věc! Moje ráno nemůže začít bez kávy a cigarety. Sednu si, v klidu si vychutnám ten moment, než se roztočí den.
Kterou svou životní dekádu byste si chtěla zopakovat?
Jednoznačně to období mezi pětadvacátým a pětatřicátým rokem. Dál už asi ne. Pro mě to bylo nejlepší období, na které ráda vzpomínám.
Kdy jste se cítila jako žena úplně nejšťastnější?
Myslím, že v tomhle jsme my ženy všechny na jedné lodi. Ten pocit největšího štěstí a naplnění přichází ve chvíli, kdy v náruči poprvé držíte to svoje malé, dvoukilové miminko. V tu vteřinu se vám úplně zpřeházejí životní priority a zjistíte, že všechno ostatní je vedlejší. To byl pro mě ten nejsilnější moment.
Váš životní příběh je silně spjatý s vaším synem Jardou. Vychovala jste ho sama, jste nerozlučná dvojka. V čem je to pouto mezi vámi dvěma dnes, kdy jste oba dospělí, nejpevnější?
Je to dané tím, že jsme na sebe prostě zvyklí a život nás naučil držet při sobě. Tím, že jsme jen my dva, hodně si pomáháme, a i když jsme oba dospělí a máme své mouchy, víme, že se na toho druhého můžeme za každé situace stoprocentně spolehnout.
Co vás na vašem synovi nejvíc dojímá?
Když to mám říct úplně upřímně a na rovinu – on je někdy až moc hodný. Což je občas spíš na škodu.
Je něco, čím vám teď udělá radost, čím vás potěší?
Víte, já nejsem na velká gesta nebo drahé dary. Mně dělá největší radost to, že se ke mně pořád chová s úctou a láskou, prostě jako ke své mámě. Že si najde čas, že si popovídáme.
S postavou Vilmy Nyklové v Ulici žijete už přes dvacet let. Je to skoro jako druhé manželství. Lezete si už někdy s Vilmou na nervy?
Poslední rok nebo dva už to docela jde. Tím, že už nemám tolik natáčecích dní a scén jako dřív, tak mě tolik neštve. Svým způsobem ji mám ráda a snažím se ji hrát tak, aby ji lidé i přes ty její chyby měli rádi. Je to jako v tom manželství – někdy vás ten druhý štve k nepříčetnosti, ale po těch dvaceti letech už víte, co od něj čekat, a bez něj by to prostě nebylo ono.
