Je krásná, talentovaná a svobodomyslná. Autorka skladeb Kráva a Nafrněná hraje v nové komedii Nečekané léto, která právě vstoupila do kin. A protože má talentů spoustu, pro tenhle film napsala i písničku. Jak vzpomíná na své dětství a jak se připravuje na trojnásobné mateřství? Otcem dítěte je její mladší partner Štěpán Urban (28), se kterým společně loni na podzim představili desku Sršeň.
Jak se právě teď cítíte?
Mám se moc hezky, děkuji za optání.
Připravujete se nějak na trojnásobné mateřství?
Všichni se moc těšíme. Je mi fyzicky úplně stejně jako s holčičkami, kdybych neviděla v zrcadle břicho, tak o tom nevím. Jsem za to, že mi je tak dobře, hodně vděčná a pořád myslím na to, abych se hýbala a jedla vyváženě všechno, co bych tak nějak měla.
VIDEO: Báru Polákovou v černé nikdy neuvidíte! Víme, proč ji nenosí a co ji naučila slavná návrhářka!
Změnily se vám nějak chutě? Máte nějaké jídlo, které nemusíte?
Nemám nijak zvláštní chutě, jím jen trošku víc a hodně cítím, jak mi dělají dobře hory. Ten vzduch a procházky. Když to jde, jezdíme na víkend do Krkonoš, vždycky přijedu odpočatější.
Kde jste se vlastně se Štěpánem Urbanem seznámila?
Poznali jsme se díky projektu Něhy. Začali jsme spolu psát písničky, až jsme si uvědomili, že jich máme tolik, že by bylo skvělé vydat desku. Oslovili jsme Matěje Soukupa do spolupozice producenta se Štěpánem, a tak vznikla deska Sršeň.
Máte dcery Ronju (10) a Riku (8). Rozdíl mezi dětmi je deset let. Máte obavy, jak to půjde skloubit dohromady?
Ne, nemám žádné obavy, mám o deset let mladší ségru a je to všechno v pohodě.
Těší se holky na sourozence?
Strašně moc.
Je těhotenství po čtyřicítce náročnější?
Nevšimla jsem si ničeho, co by bylo jinak než jak si to pamatuji před devíti lety. Myslím, že všechno je o vnitřním nastavení a o tom, jak se člověk sám cítí a jak zodpovědně se v životě rozhoduje.
Vnímáte (negativní) názory okolí na to, že čekáte třetí dítě?
Nikdo neurčil, co je správně, a nikdo to neví. Soudit umí každý a kritizovat ostatní je hodně jednoduché. Mnohem jednodušší, než se podívat sám na sebe. Tak jen vzkazuji všem ženám, které o sobě pochybují, aby se vykašlaly na všechno, co kdo říká, a dívaly se jen dovnitř do sebe. Ve vás je moudrost. Ta vaše. A nikdo neví, co je pro vás to nejlepší. Nikdo nežije váš život. Jenom vy. To se netýká jen mateřství, prostě vaše intuice je to nejvíc, co máte, věřte jí. V rozhodování o čemkoli.
Jste na sebe nějak víc opatrná, nebo naopak děláte vše, jak jste zvyklá?
Opatrnější určitě jsem. Třeba letos jsem vynechala běžky. Ještě víc se soustředím na jídlo a na kvalitu surovin a postupně eliminuji práci jen na to nejnutnější k vyřízení, abych si to kutálení taky trochu užila.
Když se ještě vrátíme k vašemu partnerovi, umíte si společně hlídat osobní a pracovní život?
Je strašně důležité vše dobře naplánovat dopředu, protože na turné jsme oba dva. Je to tak akorát, abychom to všechno zvládli.
Umíte jen tak vypnout a být tady a teď?
Někdy to jde, někdy hůř. Ani tím nemusí být vinna zrovna práce, spíš se mi třeba honí hlavou moc myšlenek a úkolů, a dokud si je někam nenapíšu jako „to-do list“, tak vypnout neumím, protože mám strach, že něco zapomenu. Ale od té doby, co si je občas napíšu, je to lepší. Je to takový pocit, že to je někde mimo vás, ne u vás v hlavě.
Do kin míří nový film Nečekané léto. Jakou roli v něm hrajete?
Je to postava anestezioložky Denisy, která má dvě děti. Je na ně sama, dost pracuje, vztah s tátou dětí se ve scénáři řeší minimálně, spíš vykresluje Denisu, jak se snaží, co může, aby zvládla práci a zároveň vzít děti na prázdniny k moři. Je hodně praktická, píše si ke všemu seznamy, které pak odškrtává a kontroluje. Otázka je, jestli je taková, nebo ji k tomu dohnal prostě jen reálný život a fakt, že je na tolik věcí sama.
Vaše postava Denisy má ráda věci pod kontrolou, ale místo na italském pobřeží skončí v kempu. Jak jste na tom vy s rychlými změnami?
Jsem ve změnách plánů docela flexibilní. Někdy samozřejmě zamrzí, když se člověk těší a všechno je jinak, ale vždycky se dá najít něco dobrého, i nejobyčejněji strávený čas s dětmi může být ten prožitý. Možná je to tak vlastně dokonce vždycky. Že ta obyčejnost mi dovolí pustit jakékoli napětí, které by mohlo být, kdybych nepustila všechny starosti z hlavy. Mám ráda, když hrajeme deskovky, čteme nebo si jenom vyprávíme, co se stalo dneska a včera. V létě oheň a procházky, hrajeme na kytaru nebo karty. O tom je vlastně i písnička Klíče, kterou jsem pro film nazpívala. Že člověk někdy ani neví, kudy má z toho vlaku plného plánů vyskočit a jestli mu dělají radost.
Co vaše prázdniny, byla jste dítě, které tráví celé dny venku v přírodě?
Hodně si pamatuji ten pocit bezčasí. Ty dva měsíce ničeho. To bylo vždycky nejvíc. S našima jsme jezdili často do hor. Můj táta po revoluci sám postavil přívěs za auto, takový karavan. Takže jsme jezdili i k moři a spali jsme tam, vařili si a bylo to super.
