Sešli jsme se v šatně Divadla Broadway a vypadal vážně skvěle. Mladší, štíhlý, s veselým pohledem. A nebylo to jen kvůli tomu, že mu společnost dělal jeho pes Timon, který ho během našeho povídání různě šťouchal čenichem a přemlouval tak, aby šli ven.
Objevil jste elixír mládí?
Nepotřebuju nic takového. Omládl jsem díky mým holkám. Je to o tom, že mám hodně aktivní život. Mám pejska, se kterým nachodím desítky kilometrů, živé dítě, které mě nenechá na pokoji, a mám mladou manželku, tak prostě mládnu a hubnu, aniž bych se nějak snažil.
VIDEO: Lucie Bílá: Poprvé prozradila, co dělá v soukromí se svým partnerem!
Potkal jste tu pravou?
Svůj život dělím na před Barborkou a s Barborkou. A potom ještě před Rozárkou a s ní. Holky mi totálně změnily život a jsem poprvé v životě opravdu šťastný, nejšťastnější, co jsem kdy byl.
Kde jste se seznámili?
Hlavní roli hrála naše záliba v cestování. Barborka je mezinárodní průvodkyně, vystudovala jazyky a tlumočí. A jednou přišla na moji debatu, kterou jsem dělal s Mirkou Besserovou. Šla za ní a zeptala se, jak na mě, že by se chtěla seznámit. A ona jí poradila, ať mi napíše rukou dopis. Že jsem staromilec a že to zabere. Takže si mě takhle vyhlédla a ono to zabralo…
Je o 23 let mladší a máte spolu dceru. Je to dřina, s prominutím, ve vašem věku?
Je to radost a je to tak úžasný, že by mě ani ve snu nenapadlo si stěžovat.
Jaký jste tatínek?
Přísný být moc nedokážu. Rozárka je sice mamánek, ale snažím se jí ne všechno prominout, aby cítila hranice a nevyrostl z ní grázl. Ale ona toho ani moc nechce. Také nejsem typ rodiče, kterým říkám „drezér“: Když k nim přijdete na návštěvu, tak předvádějí, jak je dítě umí poslouchat.
Takže…
Myslím, že vlastně nezáleží na konkrétním způsobu výchovy, ale nejvíc primárně na tom, aby to dítě cítilo prostě a opravdu velmi silně ze všech stran v rodině, že vyrůstá v lásce. Ono to zní možná jako fráze, ale když dítě vyrůstá v láskyplném prostředí, tak si myslím, že to nemůže dopadnout špatně.
Jedno si Rozárka u vás vyprosila, a to, aby mohla na jeviště a zpívat…
Moc o to stála, já ji nikam netlačil. Ale zpívá odmalinka a moc ji to těší. Tak jsem si říkal, že pokud jí to mohu umožnit, tak bych byl hloupý, kdybych to neudělal. Takže v současné době hraje už v několika představeních. A to buď u nás, nebo hostuje ve větším divadle v Litvínově, v představení Bez hvězdy to nepůjde.
To je o tom, že do malého divadla přijede velká hvězda?
Přesně. Mně to nabídli s tím, že se nebudu muset vůbec nic učit, protože je to improvizace. A že se budu chovat stejně, jako bych skutečně někam přijel. Hlásil jsem jim, že všude ale vozím dceru a psa. Tak Rozárce napsali roli na tělo.
Jaké máte pocity vidět dceru na jevišti?
Zpívá v tomto představení Leontýnku, známou píseň Stěžuji si svému stínu, kdo mi podá kopretinu… z Ať žijí duchové. A přiznávám, že když to zpívala poprvé, tekly mi dojetím slzy.
Takže i tak se změnil ve vašem podání Dracula?
Samozřejmě, rozdíl tam je. Je to třicet let. A tedy některé hloubky textů pana Borovce vidím až teď. A jsou neuvěřitelné. V sedmadvaceti jsem je ani nechápal. Díky tomu, že jsem za život prožil spoustu zkušeností, dobrých i špatných, tak to dneska vnímám úplně jinak. A to se ve ztvárnění role všechno odráží.
Představení tenkrát bylo velké haló. První svého druhu u nás. Sama si ho v Paláci kultury pamatuju…
Vzpomínám na to strašně rád. Bylo to úžasné období, díky všem, kteří se toho zúčastnili. Jednak autoři Richard Hes, který to celé vymyslel, Karel Svododa, Zdeněk Borovec a režisér Jožo Bednárik, který tomu dal vizuální podobu. Opravdu velcí géniové a k tomu celý soubor lidí, který byl z toho nadšený, protože do té doby nikdo z nás nic takového nedělal.
Pan Jožo Bednárik musel být opravdu úžasný…
Zkoušení s ním bylo fantastický. Během toho se z nás stala skoro rodina, protože jsme spolu strávili poměrně dlouhou dobu. A zažili jsme tvůrčí kvas. Není nad to, dělat něco srdcem – od techniky po posledního sólistu, všichni do jednoho v tom nechali svůj otisk. Myslím, že jsme všichni pyšní a rádi, že jsme to zažili.
A to jste ani nechtěl jít na konkurz. Proč?
Byl jsem spokojený v opeře v Ústí nad Labem, kde byl skvělý soubor, nádherné zrekonstruované divadlo, lidi nás měli rádi, takže když mi chodily pozvánky na Draculu, tak mě ani nenapadlo tam jít. Navíc jsem nesnášel konkurzy, protože sem jich dost prošel. Potom za mnou ale do Ústí přijel Ľubo Frič, což byl můj spolužák a kamarád z konzervatoře, tehdy dělal asistenta režie právě panu Bednárikovi. A říkal mi: „Hele, Dano, Jožo tě prosí, abys přijel. Uděláme dodatečný konkurz, budeš tam jen ty. Už máme obsazený celý muzikál, ale nemáme hlavní roli.“
To už nešlo odolat…
Já si režiséra velmi vážil a chtěl jsem s ním pracovat, ale v opeře. Protože jsem znal jeho inscenace, který byly fantastický… Ale když mě tímto oslovil, minimálně ze slušnosti jsem si řekl, že tam musím dojet. Začal jsem se tedy učit, noty, scénář… a zjistil jsem, jak je to nádherný. Hned takhle na začátku jsem se do toho zamiloval. Na konkurz jsem dojel a dopadl tak, jak dopadl. Dokonce příští rok jedeme s Draculou halovou tour po České republice a Slovensku, kterou završí Dracula poprvé v pražské O2 areně 12.února.
Počkejte, ale prý jste jim odvařil mikrofon?
Pro mě to bylo velmi stresující, protože jsem nikdy do té doby na mikrofon nezpíval. V opeře se zpívá takříkajíc per huba. Když jsem k němu přišel a začal zpívat, ozval se zvukař – se sprostými slovy nadával, že jsem jim odpálil nějakou membránu. A vykázal mě dva metry od mikrofonu se slovy: „Zpívejte až támhle odtud.“
Když jste roli získal, sekl jste s operou?
Původně to vypadalo, že se budu střídat s Danem Landou, který měl i hrát víc než já. Jenže on si do toho zlomil ruku, takže ten začátek jsem odehrál sám. Pak nastoupil na poměrně krátkou dobu, asi se v tom necítil dobře, a odešel. A než se našly další alternace, hrál jsem rok sám a musel jsem tedy z opery odejít.
