Možná i proto, že si na ni musela počkat až do devětatřiceti let, kdy porodila prvního syna, druhý přišel na svět o tři roky později. Odstěhovala se za mužem do Brna, a tam o svoje tři kluky s láskou pečuje. U Ilony je vždycky navařeno – klidně i několik jídel najednou, napečeno, naklizeno. Považuje to za normu. Povídaly jsme si spolu deset dní před jejím narozeninovým koncertem a mejdanem v jednom v Lucerně u příležitosti jejích půlkulatin. Pár lístků na 1. října je ještě k mání.
Za pár dní vám bude pětapadesát, dělá s vámi tahle číslovka něco?
Cítím se skvěle, věk si nepřipouštím, věřím, že je to fakt jenom číslo. Podstatné pro mě je, abych měla pořád nějaké vize, byla kreativní, při síle. Abych uměla s energií dobře hospodařit.
VIDEO: Ilona Csáková: Zneužil ji podvodník! A jak bude slavit narozeniny?
Máte nějaké speciální přání k narozeninám?
Nemám. Tedy ta hmotná. Vezmu to asi zeširoka, ale pro mě je zásadní, aby se nám dobře žilo. Všem. Aby na sebe lidi nebyli zlí, nepřející, abychom se uměli radovat.
Dáváte si třeba nějaká předsevzetí typu, budu už brzdit, víc se bavit než pracovat, je třeba začít být trochu sobecká…
Takhle vůbec nepřemýšlím. Jsem vděčná za svoji úžasnou rodinu, za syny. Držím se hesla – spokojená máma rovná se spokojení a šťastní i ti nejbližší. Moji kluci vědí, že jsem při síle, že mě baví moje profese. Podporují mě stejně jako já je.
Když se ohlédnete zpět, udělala byste něco jinak?
K minulým životním krokům se nevracím. Některé jsem i z paměti pro svoje dobro vymazala. Chci žít teď a tady, tvořit, dělat lidem radost. Kdybych totiž ve svém životě chtěla cokoli změnit, udělat jiným způsobem, tak bychom spolu tady právě teď neseděly. Všechno se děje tak, jak má. Nic se nedá zpětně napravit, tak proč se tím zabývat.
Splnila se vám všechna přání, která jste měla jako malá nebo dospívající slečna?
Ten největší a nejzásadnější se mi splnil. Zpívat lidem. A je skvělé, že v tom snu můžu pořád pokračovat.
Co je na naskakujících letech to nejprotivnější?
Pokud jde o zevnějšek, myslím, že momentálně existuje dost metod, které dovedou známky stáří zbrzďovat. Trápí mě asi jen oči, zhoršuje se mi zrak. Už jsem přemýšlela i o operačním zákroku, ale na druhou stranu mám ráda brýle, vlastním jich spousty, a asi bych se jich nechtěla vzdávat. A že mě občas něco zabolí? Bodejť by ne, když jsem pořád v plném nasazení.
Jak se vám povedlo dostat kila pod kontrolu a neuvěřitelně zhubnout?
Zásadní je mít čas sám na sebe, dobře spát. Bez pohybu to ale také nejde. Já si oblíbila silové cvičení, a to metodu EMS (cvičí se ve speciálním obleku, do těla – do svalů proudí elektrické impulzy, pozn. autorky). Jsem fanynka low carb , tedy nízkosacharidové stravy, ve které hrají prim kvalitní tuky a bílkoviny, cukr je striktně omezený. Doma sice vařím klasická česká jídla, ale pro sebe si porci upravím. Když smažím řízky pro kluky, nachystám si přírodní plátek masa.
Jste v režimu důsledná, nebo taky někdy polevíte?
Někdy se do toho musím nutit, mnohdy se mi fakt nechce, nejsem robot.
Asi jste se nevyhnula tomu, že byste na sociálních sítích nebyla obviňovaná z toho, že za úbytek váhy může některý z moderních, momentálně populárních léků.
Ano, děje se to. Občas na ty útočné komentáře i odpovídám. A to způsobem, že mě ke změně životního stylu dohnalo několik pádných důvodů. Ty si ale nechám pro sebe. Vidím to tak, že když někdo tyhle léky brát chce, je to jeho věc, sama bych do toho ale nešla.
Pokud jde o módu, čeho máte aktuálně ve skříni nejvíc?
Odjakživa mám slabost na boty, vysoké štekle ale nosím už jenom do práce, na pódia. Přehodnotila jsem to po prvním těhotenství, když jsem měla přece jen kila navíc a plosky nohou a klenba dostaly zabrat. A taky už mě nebaví balancovat na kočičích hlavách a koledovat si o vyvrtnutý kotník.
Na čem nikdy nešetříte?
Na kosmetice. Ale už neexperimentuji, mám svoji oblíbenou značku, která mě nedráždí. Přece jen, před pár lety jsem si prošla zánětlivým onemocněním kůže. Pleť jsem dostala zpátky do formy vlastními krémy, které jsem si vyráběla z bambuckého másla a bylinek. Už si dávám v tomto ohledu velký pozor.
Jste hodně rodinně založená, o synech i muži mluvíte láskyplně, na tuhle idylku jste si ale musela docela počkat…
Vždycky, když jsem se zamilovala, jsem měla pocit, že je to ten pravý, potenciální otec mých dětí. No, nakonec to přišlo až poměrně pozdě. Ale já měla v sobě ty rodinné pudy a instinkty od dětství, jako malá jsem si nejraději hrála na maminku.
Všechno dobře dopadlo. Ale jak léta běžela, nehonil se vám hlavou záložní plán typu, když potomci nepřijdou, budu…
Žádný takový plán nebyl. Nepřipouštěla jsem si, že by to nemělo dopadnout. A kdyby přece jen ano, tak bych byla bezdětná jako spousty dalších žen i mých kolegyň.
Synové pomalu dospívají, už sklízíte plody své výchovy?
Mladšímu je třináct, staršímu šestnáct. Pořád jsou ve vývinu, takže je předčasné mluvit o tom, co se mi ve výchově povedlo. Oni teprve hledají svoje pěšiny, tu správnou cestu. Jsem ráda, že mají svoje zájmy, že aktivně sportují. Je hezké vidět, že jeden má i hudební dispozice, hraje na kytaru, skládá si. S mužem se snažíme jim vytvořit takové zázemí, aby si mohli plnit sny.
Umíte být na kluky hodně přísná?
Občas uzdy povolím, občas je musím přitáhnout. Je těžké to správně vyvážit. Chci jim dopřát dostatek svobody, ale zase ne tolik, aby je to stáhlo negativním směrem. Současný rodič musí podle mě být ostražitý, ale hlavně se o děti zajímat.
