Vždy je milá, skromná a precizně profesionální. Co slíbí, to do puntíku dodrží. Otevřeně dokáže hovořit i o nepříjemném tématu, které ji bude celý život provázet, vězení jejího manžela…

Letos máte jedno kulaté výročí. Uplynulo dvacet let od vašeho vítězství v Miss ČR. Jak se ohlížíte?

Ohlížím se ráda. Letos jsem se konečně dokopala k tomu, abych si nechala záznam z finále Miss zdigitalizovat. Měla jsem celý přenos uchovaný jen na VHS, a to už v dnešní době není tak jednoduché přehrát. Doma nemáme ani video, ani DVD přehrávač. Když jsem po tolika letech finále viděla, byly to velké emoce. I po těch dvaceti letech si některé momenty živě vybavuji. Celkově na soutěž vzpomínám moc ráda a nikdy jsem nezalitovala toho, že jsem se jí zúčastnila.

VIDEO: Holky na víně: Lucie Křížková:

Jste tedy typ člověka, který bilancuje?

Ano. Někdy až zbytečně sebekriticky a často se neubráním úvahám typu „co by kdyby“. V životě jsem udělala hodně kopanců, na které nejsem pyšná, ale zpětně se za nimi ohlížím s vědomím, že to byla zkušenost, která mě měla něco naučit. A naučila. Souzním s tvrzením, že není chyba dělat chyby, ale je důležité se z nich poučit. Rozhodně se ale v bilancování netýrám jen tím, co se z mého pohledu nepovedlo. Umím se i pochválit a myslím, že se mi toho zatím povedlo dost.

Za co byste se pochválila?

Veřejně mi ta sebechvála moc nejde. Ale pokud tedy odhodím stud, jsem pyšná na spoustu charitativních projektů, kterých jsem byla součástí a díky kterým se mohla zlepšit kvalita života konkrétních lidí. Má silná vůle a vášeň pro pohyb a otužování pomáhají nakopávat k aktivitě lidi kolem mě a lidi, kteří mě sledují třeba na Instagramu. Pochválím se za dobře zvládnutou moderaci a pochválím se klidně i za maličkost. Za každý upečený bochník chleba, za vypěstovanou zeleninu.

Napadlo by vás před dvaceti lety, kudy povede vaše cesta?

Nejsem snílek, který by plánoval na roky dopředu. Miss nebyl můj cíl, respektive jsem si nevěřila, že bych někdy nějakou soutěž krásy mohla vyhrát. Já se spíš viděla jako atletka na olympiádě. Nad tím přemýšlím dost často. Kde bych byla, kým bych byla, s kým bych byla, kdyby se mi nestal úraz, a já mohla dál sportovat… Ale na „kdyby“ se nehraje.

Možná byste nebyla s manželem, za kterého jste se před čtrnácti lety provdala?

To je pravda. V září to bude sedmnáct let, co jsem vyrazila jako zástupkyně Nadace Naše dítě na jachtařské závody do Chorvatska. David byl jedním z účastníků. Nebyla to láska na první pohled. On měl skvělou holku, já byla po hororovém rozchodu a vztah jsem nechtěla. Vyměnili jsme si telefonní čísla a měsíc si jen psali. Zamilovala jsem se do něj po esemeskách. Když jsme se po měsíci opět potkali, už jsme se neopustili.

S manželem vás dělí poměrně velký věkový rozdíl. Naráželi jste na to někdy? Čím vás zaujal právě starší partner?

David nevypadá na jednapadesát. Když jsem ho poznala a prozradil mi, kolik mu je, byla jsem překvapená. Tipovala jsem, že je maximálně o pět let starší než já. Ale nikdy mi větší věkový rozdíl nevadil. Možná až teď, když jsem doma zmínila, že bych si uměla představit třetí dítě, David moje nadšení nesdílí. Počítá. Jinak si nemyslím, že by věk hrál tak významnou roli. U Davida mě zaujala jeho klidná povaha, přehled, pozornost a respekt k druhým.