Čtvrtek 22. února 2024
Svátek slaví Petr, zítra Svatopluk
Zataženo, déšť 9°C

Eva Leinweberová (50): Lásku jsem ještě nevzdala, ale začínám být skeptická

25. října 2023 | 06:00

Role Jituš v Účastnících zájezdu ji katapultovala do filmového světa. Od té doby byla vidět třeba jako tělocvikářka v Trpaslíkovi, v Kurzu manželské touhy nebo v Osadě.

Mám ji jako herečku ráda. Baví mě její humor, smích i role, v nichž se objevuje. Ani její život rozhodně není nudný, proto jsem byla moc vděčná, že kývla na povídání, a byla navíc ochotná o mnohém otevřeně mluvit. Není to tak samozřejmé.

Vždycky jsem si říkala, že s vámi musí být legrace. Je?

Úplně upřímně, jak kdy a jak s kým. Když zpozoruju, že se někdo tzv. chytá na můj humor, bývám k nezastavení. Na druhou stranu Miloš Kopecký říkal, že humor je nejdůstojnější projev smutku… A pak také někdy humorem maskuju nudu, trapno a rozpaky. Tak si vyberte.

VIDEO: Eva Leinweberová o seriálu Osada:

Video se připravuje ...
Na obrazovky míří Osada 2 i s Evou Leinweberovou: Mám líné kočky! • VIDEO: Hana Höschlová, Elmer Carvalho

Směju se ráda, tak beru všechno. A můžu se zeptat – tak zvláštně mluvíte. Čím to?

Pocházím z Prostějova na Hané a mluvila jsem tímto silným nářečím až do příchodu na pražskou DAMU. Myslím si, že mi tam z něj hodně zůstalo. Toto nářečí už se téměř nedá považovat za češtinu.

Vaše Jituš v Účastnících zájezdu se stala téměř kultovní. Jak moc to byla zásadní role i pro vás?

Byla to moje první velká filmová role, takže byla důležitá. Domnívám se, že nastartovala mou filmovou a televizní kariéru. Také setkání s kolegy z tohoto filmu bylo zásadní, protože se s nimi velmi často setkávám i při dalších projektech. A nemohu zapomenout na režiséra Jiřího Vejdělka, s tím spolupracuju téměř ve všech jeho filmech.

 

Ovlivnila vám ta role život?

Teď už Jituš vystřídaly i jiné postavy, ale po uvedení filmu mi diváci velmi často připomínali, že perou taky na 40 stupňů. Vůbec jsem zpočátku netušila, o co jde, a přihlouple jsem přikyvovala… Až když jsem film pustila své dceři, zjistila jsem, že je to moje „hláška“ z Účastníků.

Většinou hrajete tak trochu naivní ženy, přitom sama máte vystudovanou ekonomii. Jak to?

Neřekla bych naivní, ale spíš jednoduché, až hloupé či omezené. Ráda bych věděla proč. Ale můžu se domnívat, že je to tím, že je umím dobře zahrát. V Divadle Husa na provázku jsem s Vladimírem Morávkem vytvořila tento herecký typ „paní blbá jak noha“, a on se mě teď drží a nechce se pustit.

 

V Osadě hrajete spolumajitelku sýrárny, kde navíc můžete být krásně oblečená a nalíčená. Je to příjemná změna?

Velmi jsem se těšila, že konečně odložím tepláky po Jiřině Bohdalové a konečně budu vypadat k světu. Ale co čert nechtěl, většinou jsme naše scény natáčeli ve čtyřicetistupňových vedrech. Mám opravdu hodně vlasů, takže mi bylo strašné horko. Vzpomínala jsem na culík a pohodlné tepláky, ve kterých bych se tak nevařila.

Utíkáte také před velkoměstem někam na chalupu?

Mám chalupu, kam taky ráda mizím, právě kvůli klidu. Z okna chalupy pozoruju ptáky, lítá jich tam hodně druhů, například sojka, datel a občas zaslechnu i kukačku. Pozoruju svoje tři kočky, které se po zimě v Praze mění v šelmy a nosí mi myši, krtky a slepýše až do postele. A taky se odreagovávám prací na zahradě, která mi bohužel vůbec nejde a zanechává na mně následky v podobě mozolů a šrámů.

Zažila jste to jako dítě, kdy se jezdilo každý víkend do osad, chatek?

Vyrostla jsem v osadě Podskalí v Křenůvkách u Prostějova a to byl ráj na zemi. Bylo to asi 40 chat poskládaných vedle sebe. Spousta vrstevníků… Probíhaly tam sportovní a kulturní akce, táboráky, hrály se různé hry. Plnila se společná sprcha vodou. Tahle práce končila tím, že poslední kýble s vodou, když už byla nádrž plná, se vylily na toho, kdo stál vedle. V osadě byla totiž jen jedna pumpa, z které se brala voda do všech chat, a vytvořil se řetěz, aby se nádržka na sprchu naplnila. Milovala jsem tyhle komunitní zážitky.

Kdysi jste absolvovala s tehdejším manželem čtyřměsíční cestu do Indie. Co vám přinesla?

Přinesla mi poznání jedné z nejchudších a zároveň nejkrásnějších zemí na světě. Nemluvě o poznání sebe sama. Indie klade velké nároky na cestovatele. Je tam velké vedro, ještě větší smrad a špína, s tím je potřeba se popasovat. Indie mi změnila optiku v pohledu na vyspělý Západ a na naši republiku. Opravdu si nemáme na co stěžovat.

Souhlasím. Tehdy jste dokonce dala výpověď v divadle, abyste mohla být dlouho pryč. Riskla byste to i dnes – odejít z práce?

Myslím si, že bych ten odchod z práce riskla i teď, kdyby bylo s kým odjet. Doteď to totiž považuju za nejlepší rozhodnutí svého života a vlastně bych si to moc přála.

V čem je podle vás rozdíl mezi cestováním na tak dlouho a dovolenou na dva týdny?

Po delší době se stáváte cestovatelem, který dokáže trochu víc proniknout pod povrch země, ve které je. Na krátkou dobu zůstává jen jako turista a pozorovatel.

Od té doby se mnohé změnilo, včetně toho, že již s manželem nejste spolu. Vzdala jste to s láskou?

No, to je těžká otázka. Láska je nejsilnější energie, kterou jsem měla možnost poznat. Dokáže měnit lidi a pohled na svět. Zatím jsem ji snad ještě nevzdala, ale začínám být lehce skeptická, zda opravdu přijde.

Kariéru jste několikrát na delší dobu přerušila. Jak moc je těžké se vracet?

Je. Jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli. Obzvlášť u téhle profese… Také je potřeba na jevišti nebo před kamerou být často a neustále se posouvat, po delší pauze přichází strach, tréma a pochybnosti.

Jednou z pauz bylo narození dcery, která je dnes už velká. Bude také herečkou?

Dcera míří výtvarným směrem. Sice od dětství chtěla být herečkou, ale dospívání jí změnilo priority. Možná bude kostýmní výtvarnice.

Letošní rok jste oslavila kulaté narozeniny. Jak to berete?

Moje kamarádka lékařka říká, že stáří není pro sraby. Vzhledem k tomu, že jsem byla svědkem odcházení u mé mámy, tak vím, že je to pravda. Zatím se ale cítím vnitřně na pětatřicet, bohužel zvenku už to tak nevypadá.

Dala jste sama sobě nějaký dárek?

Nadělila jsem si poslední výdobytky techniky od "Jablíčka". Telefon a notebook.

Co vám tenhle věk přináší?

Těžko říct, když ho zrovna žiju. Nejvíc cítím, že mám nějaké zkušenosti, jak životní, tak pracovní, o které se můžu opřít, můžu se na ně spolehnout. Taky mi přináší únavu. Ale ještě nad ní vítězím.

Zmínila jste maminku, o niž jste se tři roky doma starala. Jak se dá zvládnout taková péče?

Těžce, když jste v tom úplně sama. Nevěděla jsem, jak pomoct jí ani sobě. Snad už teď je trochu víc organizací a sdružení, které nabízejí pomoc, jako jsou pomůcky do domácnosti, tak i tu mentální. I v takové chvíli je potřeba myslet na vlastní život a odpočinek.

Vás to stálo hodně sil, co byste udělala jinak?

Kdybych věděla to, co vím teď, tak bych se asi míň rozčilovala a měla bych větší pochopení. Tenkrát jsem opravdu netušila, co se děje.

Jste patronkou organizace Pečuj doma. S čím může těm, kdo se chtějí o své blízké starat v domácím prostředí, pomoct?

Tahle organizace mi tenkrát chyběla. Dokáže poskytnout věci a podporu a nasměrovat ve všech ohledech, které tato péče obnáší. Od zdravotních pomůcek až po finance.

Autor: Blanka Kubíčková
Video se připravuje ...