2°C
Když se objevila příležitost Devadesátky natočit, rozmýšlel jste se dlouho?
Nerozmýšlel, protože bylo jasné, že to bude dělat takřka stejný kreativní tým jako Případy 1. oddělení, a tím pádem jsem měl záruku, že půjdu do něčeho, co je postaveno na autentických základech a co se bude realizovat s kvalitními lidmi.
Korejs, Kozák a Plíšek – vedl jste nějak jejich představitele Mikluše, Bartoše a Fingera k tomu, aby napodobovali projevy herců, kteří tyto postavy ztvárňují v Případech 1. oddělení?
Popravdě nám o to ani nešlo – možná u některých postav jsou tam stejné znaky, ale přece jen ten rozdíl dvaceti let dává prostor k tomu, aby se osudy postav a jejich projevy trochu změnily. Diváky by ale mohlo bavit tyto malé drobnosti a podobnosti hledat.
Mění na vaší práci něco fakt, že se série odehrává na základě skutečných událostí? Jak důsledně jste zvyklí s fakty pracovat? Studujete skutečné případy?
Pokud je možnost, vždy si nastuduji dostupné materiály, obrazovou dokumentaci, publicistické relace, které byly na dané téma realizovány, a když to je možné, tak se v tom snažíme připodobnit realitě. Ale je to přece jen dramatická tvorba a při té se s posunem od reality, i když jsou to případy inspirované reálnými postavami a skutky, počítá.
Co spolupráce s Josefem Marešem na Devadesátkách? Bylo to oproti Případům tentokrát v něčem jiné?
Bylo to stejné, v Devadesátkách si tentokrát i zahrál. Je pro nás důležitý pohled jeho samotného i jeho kolegů – tedy lidí, kteří kauzy prožili.
V minulosti jste točil například dokumentární film Největší kriminální případy Slovenska, tehdy jste měl přístup ke spisům, znal jste výpovědi svědků. I v Devadesátkách jsou k vidění archivní záběry. Jakou míru „dokumentárnosti“ má podle vás hraný seriál mít?
Vychází-li z reality, měl by ji do jisté míry ctít a nepřizpůsobovat si ji podle svých potřeb. Ale když se nejedná o dokument, je určitá míra autorského přístupu k tématu, postavám, ději možná.
Co je podle vás tím, co dělá dobrou kriminálku dobrou kriminálkou?
Vždy je to silný a překvapivý příběh se zajímavými postavami.
Jak vy sám vzpomínáte na slovenská devadesátá léta? Troufnete si říct, zda byla oproti českým v něčem jiná?
Krvavá, velmi krvavá – velké množství lidí zmizelo a až v současnosti se dozvídáme jejich osudy. Byl to Divoký východ.
Celou vaší tvorbou se prolínají motivy zla, ale zároveň nejednoznačné charaktery. Co podle vás v devadesátkách převažuje?
Zvláštnost doby, kdy se rodila a zároveň i kastrovala demokracie.
Jde o váš další televizní projekt. Rozlišujete nějak mezi prací na televizní sérii a prací na celovečerním filmu?
To je vždy tak trochu dáno náročností, prostředky a způsobem samotné výroby. Jednoduše jsem rád, když mě projekt, na kterém dělám, baví a je natolik inspirativní, že mám pocit něčeho nového a výjimečného.
