2°C
Na vašich stránkách je motto: "Žijeme v jedinečné době. Díky novým technologiím máme poprvé v historii lidstva možnost skutečně změnit svět k lepšímu." Jaké technologie konkrétně máte na mysli?
Poprvé v historii lidstva jsme my lidé propojeni mezi sebou a můžeme vzájemně komunikovat. To nám dává ochranný štít proti totalitě, protože totalita je založena na nehybnosti a nekomunikaci. Moderní technologie nás ale nejen osvobozují komunikačně, ale mají potenciál i zajistit základní materiální potřeby každého z nás.
No právě. Přijde mi, že se za posledních 18 měsíců svět k lepšímu moc neobrací, naopak. A dost možná, že za tím částečně stojí i ta zmanipulovatelnost…
Mám pocit, že covid přinesl naprostou globální hysterii, člověk někdy až žasne, kam až to může zajít. Na druhou stranu covid může zafungovat jako vakcína sama o sobě – vakcína proti blbosti a strachu. Může působit jako biologická rozbuška pro všechny ty změny, které se teď dějí. Lidé jsou nuceni čelit strachu a jsou „vysunutí“ ze svých komfortních zón, což je ale může motivovat ke změně a posílit je…
19. listopadu proběhne slavnostní galavečer obnovené soutěže Český slavík. Nový kabát jste této letité soutěži dal právě vy. Co bylo leitmotivem?
V době covidové hysterie byly zavřeny kromě škol, což mimochodem považuji za otevření Pandořiny skříňky největšího zla moderní doby, i veškeré kulturní akce, a to je teď třeba napravit. O to jsem usiloval už dlouho – pomoct české kultuře v těžkých časech. Další zásadní motivace je propagace a implementace volebního systému D21. Proto když se mi naskytla příležitost koupit práva k Českému slavíkovi, tak jsem se jen pousmál. Už před třemi lety jsem totiž uvažoval, že bych do toho šel, a to se svou hlasovací metodou D21 (každý volič má vždy k dispozici více hlasů, než kolik je vítězných možností, všechny hlasy mají stejnou váhu a volič je může, ale nemusí použít všechny – pozn. autora), což je způsob hlasování, který nejde zneužít. Chtěl jsem, aby si můj hlasovací systém co nejvíce lidí vyzkoušelo v praxi. A teď, když vidím, že v letošním slavíkovi hlasoval rekordní počet lidí, mám velkou radost, že se to povedlo. Ukazuje se, že hlasující velmi přivítali možnost dát svůj hlas více umělcům najednou. Krásně se to tedy celé spojilo právě s pomocí kultuře.
Komu byste dal svůj hlas vy osobně? Prozradíte? O střet zájmů snad nepůjde...
Nerad bych svými preferencemi někoho ovlivnil, takže komu jsem dal svůj hlas, si nechám s dovolením pro sebe a jsem velmi zvědavý, jak to dopadne. Víte, hudba je nejčistším uměním, které nevyžaduje od příjemce žádné znalosti nebo kulturní kontext a proniká přímo k duši, což mě na ní tolik baví, je to důvod, proč ji tolik podporuji. O hudbě není třeba se rozepisovat, je nejlepší si ji poslechnout.
V jednom rozhovoru jste řekl, že školy jdou na výuku počtů špatně. Co konkrétně jste myslel? Biflování, tabulky, absenci zdravého selského rozumu?
Všechno dohromady. Nejhorší je, když se děti mají učit něco nazpaměť. To přece nedává vůbec smysl. Aktivně a dlouhodobě se zabývám podporou vzdělávání, moje nadace podporuje Hejného metodu (netradiční způsob výuky, jeho cílem je rozvoj žáka v celé jeho osobnosti s využitím jeho předchozích a každodenních zkušeností – pozn. autora). Troufám si říct, že s kolegy z mé nadace jsme přišli s novým fenoménem, a tím je hra Mathesso. Jde o jednoduchou deskovou hru na bázi pexesa, která pomocí barviček naučí malé děti počítat a pochopit princip prvočísel či složených čísel, aniž by děti musely nějaká čísla znát. Vím, že to zní neskromně, ale myslím, že by to mohla být hra tisíciletí. Hru pravidelně hraju s pětiletým synem Yannisem a už chytla i mou tříletou dceru. Oba tak získávají k matematice přirozený přátelský vztah už od útlého věku.
Když jsme u těch dětí, tak mě napadá: jaký jste táta?
Dnes už dobrý, ale nebylo tomu tak vždycky. Malého Káju, kterému teď bude půlrok, si už dokážu užít. Já si totiž vždycky myslel, že to nejde. Že nejde komunikovat s takhle malými dětmi, že to nemá smysl. Dnes už vím, jak obrovská to byla chyba! I to nejmenší dítě má své vědomí, byť s omezenými vyjadřovacími schopnostmi, ale to neznamená, že neumí prožívat a vnímat stejně jako větší děti.
Vaši nejstarší dceru dělí od vašeho nejmladšího syna téměř 17 let. Řešíte, nebo naopak neřešíte některé věci víc?
Jak jsem říkal, nebyl jsem úplně stoprocentní táta a taky vůči starším dcerám cítím obrovský dluh. Žil jsem tehdy jen matematikou, byl jsem v tomhle směru trochu opožděný. Takže teď víc řeším to, že s těmi mladšími dětmi trávím daleko víc času.
Chválit potomky, nebo nechválit? Toť otázka. Někteří rodiče tvrdí, že pochval pro děti není nikdy dost pro jejich zdravé sebevědomí, druzí říkají: Nepřehánějme to s chválou, jinak z dětí vyrostou sebestřední nabubřelci bez špetky sebereflexe… Kam se přikláníte vy?
To je taky jedna z věcí, které mi moc nešly, ale chválit jsem se už naučil. Myslím si, že chválit je důležité. Zrovna dnes jsem říkal nejmladší dcerce, jak moc jí to sluší. Odpovědí mi bylo, že jsem prý taky krásný. (směje se)
