2°C
Někde jsem viděla palcový titulek, že jste single a že se mají volné dámy hlásit. Tak troufalá otázka, už se nějaká přihlásila?
Přihlásila a zatím dobré!
To byla lakonická odpověď, tak se zeptám na vaši lásku, kterou máte doma už o něco déle. Na mysli mám psí slečnu…
Vždycky jsem měl radši kočky, přestože doma jsem žádnou neměl. O psovi jsem nikdy neuvažoval, nic mi neříkali. Ale před časem do mého života vstoupila jedna slečna se psem, a když odešla, uvědomil jsem si, že jsem si ty vycházky se psem oblíbil, a proto jsem si vloni v srpnu pořídil Karlu.
Co je Karla zač?
Je to „útulkářka“, vořech jako poleno. Adoptoval jsem ji od neziskové organizace Tlapky z Korfu. Velcí odborníci říkají, že to bude patrně retrívr s něčím. Slyšel jsem nové pojmenování voříšků „tajemství sedmi vesnic“. Tak to je přesně moje Karla.
Když pominu věhlasného moderátora Larryho Kinga, vašeho oblíbence – máte nějaký vzor i z řad tuzemských moderátorů?
Larryho Kinga jsem měl hodně rád, to máte pravdu, ale Larry byl novinář a nedělal úplně show a zábavu takzvaně za každou cenu. Ono na to je na přímo termín infotainment – informace podané zábavnou formou, něco ve stylu Komenského školy hrou. A o to přesně šlo a jde i mně. Ale mým velkým vzorem je právě Jan Kraus. Jeho Uvolněte se, prosím se mi tehdy strašně líbilo. Právě on k nám jako první přinesl tu typickou americkou late-night show. Ale! Jan Kraus je herec, Karel Šíp zase moderátor. Já jsem novinář. Proto se snažím, aby byly rozhovory především informativní. Už jako malý jsem miloval dvojice typu Werich a Voskovec, kteří stáli na jevišti a bavili lidi. Nikoho druhého jsem k sobě ale nenašel, tak jsem to zkusil sám.
To, že jste několik let dělal rozhovory jako novinář, se vám teď musí hodně hodit.
To ano, ale chyběla mi zpětná reakce, od čtenářů ji dostanete těžko. Od diváků ji mám hned. Když poslouchají, ani nedutají, to je ta nejlepší odměna, nemusí se nutně jen smát.
Však do svého pořadu nezvete a priori jen zábavné hosty…
Rozhodně ne. Nedávno jsem pozval Michaelu Dufkovou, autorku knihy Zápisník alkoholičky, ten díl měl mimochodem obrovskou sledovanost. A přitom to její povídané nebylo ani pramálo vtipné. Těžko by mohlo, když Michaela popisovala, jak se denně zpíjela a skončila v protialkoholní léčebně, jak jí to devastovalo manželství a jaký dopad to mělo na její dítě. Náš pořad by měl být jedno ze dvou Z, jak říkám. Buď by měl být zábavný, nebo zajímavý. Ideál pochopitelně je, když se to propojí, ale to už je nadstandard. Hlavně nesmí být nuda!
Vedl jste někdy ve svém pořadu s někým vyloženě blbý rozhovor?
Za těch jedenáct let fungování 7 pádů se mi to stalo asi dvakrát, třikrát… Zkoušel jsem, co se dalo, naladit se víc na toho člověka, změnit téma. Někdy to ale prostě nejde. Jenže z publika vycítíte hned i to, když se nudí, ne jen to, kdy se baví! To je pak, jako kdybyste na sebe otevřela mrazák.
Co předsudky, snažíte se je vůči svým hostům nemít?
Možná jsem jich pár měl, třeba že jsem očekával, že bude někdo zábavnější, a nechal jsem se ovlivnit nějakým mediálním obrazem. Ale mám štěstí, že si hosty vybírám sám, a většinou je znám už ze své novinářské praxe. A pokud to jde, scházím se s nimi ještě před natáčením.
O kom jste si naopak myslel, že to nebude nic moc, a on vás příjemně překvapil?
Napadá mě Zuzana Bubílková. Ta mě překonala. Nechci, aby to ode mě vyznělo vůči ní netaktně, ale měl jsem zkrátka předsudky. Říkal jsem si, přece jen je to dáma v letech, jenže mě naprosto dostala svou neuvěřitelnou životní energií, tím, jak byla pohotová, rychlá a vtipná.
Do své talk show si zvete i partnerské páry. Je v tom záměr toho, že v páru se každý přece jen víc uvolní, a „práskne“ tak na sebe něco, co by za jiných okolností neřekl?
Ano, přesně jak říkáte, páry mám taky proto většinou na závěr, na odlehčení. Určitě to znáte sama, když se začnete bavit s partnerem o tom, jak jste se seznámili nebo jak proběhly zásnuby, tak z toho vždycky budou dva různé úhly pohledu. „Měla jsi, miláčku, přece ty krásné žluté šaty, že? Cože, já tehdy měla černé kalhoty, jak jsi na to přišel??!“ Každý to prostě vidí jinak, a tak je konfrontace zábavná. Stejně dobře fungují i páry, které nemusí být nutně partnerské. Příklad za všechny Richard Genzer a Michal Suchánek, kteří spolu mají něco odžito.
Máte v rámci moderátorské kariéry nějakou metu, které jste ještě nedosáhl?
Jak jsem říkal, já se za moderátora skutečně nepovažuju. Moderoval jsem jednu akci, byla to zajímavá zkušenost, ale jsem rád na jevišti, kde si můžu s někým povídat. Tak jako jsem dělal desítky let rozhovory do časopisů, dělám je i teď, jen do televize. To, co dělá třeba Libor Bouček nebo Leoš Mareš, to je úplně jiná disciplína. Líbí se mi termín, který používají v amerických talk show, kde označují moderátora jako „hostitele“. Ten, kdo si zve hosty. To jsem já. Takže k vaší otázce. Přál bych si, aby náš pořad lidi pořád bavil i nadále. Aby to vydrželo a aby se neokoukal.
A co nějaký host, kterého byste moc rád vyzpovídal, ale zatím se to nepodařilo?
Mám poměrně hodně hostů na seznamu, které bych si přál pozvat, ale někteří bohužel tento typ pořadu nevyhledávají a já to respektuji. Takový případ je například Zdeněk Svěrák. Ale vysvětlil mi, že není tak pohotový a ten cimrmanovský humor, který od něj všichni tak trochu vyžadují, nedokáže aplikovat na první dobrou. Rovnou mi řekl, že by se trápil a necítil dobře, čemuž naprosto rozumím. Podobný názor má třeba i Ivan Mládek nebo Petr Rychlý, skvělí baviči, ale prostě se necítí, není to jejich parketa. Každý není tak pohotový jako právě třeba Suchánek s Genzerem, kteří jsou na jevišti jako doma.
