2°C
Než jsme se sešly, požádala mě Irena Obermannová (59), abych si nejdřív přečetla její knížku Babička. Myslela jsem si, že bude o tom, jak je super mít vnoučata. Spletla jsem se. Ne že bychom se o vnoučatech nebavily, ale zároveň jsme mluvily o sexu, ženské síle, odvaze a schopnosti opravovat barák. No a co, že jsme na to samy. Hovor pak plynul prostě tak, jako by se sešly dvě kamarádky v podobném věku a pluly na stejné vlně.
Po přečtení vaší knížky jsem se rozhodla nečekat na to, až se stane zázrak a bude příhodnější situace, a začala rekonstruovat chalupu…
V knížce píšu, že jsem si na rekonstrukci půjčila, ale to není pravda. Sáhla jsem do své vlastní kapsy, protože už nechci na nic čekat. To, co chci, dělám hned. Ale k tomu je zapotřebí jistá dávka odvahy.
Ta vám určitě nechybí, protože jste se rozhodla vydat si knížku sama. Proč?
Protože druhé moje rozhodnutí zní, že chci všechno dělat sama a za sebe, abych si za tím mohla bezezbytku stát. Hybným motorem mých rozhodnutí byla pandemie, která nám dává mnoho vzkazů. Třeba, že člověk je zodpovědný sám za sebe. Myslím, že přichází doba, kdy už lidi nebudou spoléhat na druhé. Umínila jsem si, že si tu knížku upeču líp, než by to udělal kdokoli jiný.
A další důvod?
Jsem ve věku, kdy se chci ještě něco nového učit a dozvídat, nechci jen do zblbnutí opakovat, co umím. Nakladatelskou, potažmo produkční činnost by mi nikdo nesvěřil, všichni si myslí, že jen tak vlaju. Vlaju, ale taky makám a konečně si začínám věřit. Prostě jsem se po dvaadvacáté knize, kterou jsem napsala, teprve teď dozvěděla, co pečení knih obnáší. Bylo to strašně zajímavý.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
