10°C
Jak to fungovalo v lední revue? Stalo se, že z ní byl někdo vyhozen, protože nepodával dobré výkony nebo třeba ztloustnul?
Tenkrát jsme byli rozděleni do pěti skupin. Dvě fungovaly v Evropě, dvě v Americe a jedna v Asii. Skupina číslo jedna objížděla velká města, ostatní jezdili po těch menších. Smlouva se rok co rok obnovovala a my s Pavlem jsme měli to štěstí, že nám ji vždycky prodloužili. Ale jak do revue nastupovali další čerství mistři světa v krasobruslení, naše cena šla každým rokem níž. Ovšem je taky pravda, že ne o každého medailistu Holiday on Ice projevila zájem. Museli jste být svým způsobem i zábavní. A když už jste tam byli déle a nechtěli s vámi úplně skončit, tak vás z té nejlepší skupiny, což byla jednička, přesunuli do dvojky. Pokud jste podávali výkon, jaký se od vás očekával, mohli jste v revue vydržet poměrně dlouho.
Slyším v pozadí nějaké ptáky…
To jsou jenom hodiny. V každou celou se ozve jeden ptáček, je jich tam dvanáct druhů. Ale mám i čtyři živé holuby. Když jsme s manželem skončili v lední revue, chovali jsme okrasné holuby. Původně jsme jich měli osmdesát, když manžel onemocněl, zmenšili jsme jejich počet na pětadvacet a já mu před smrtí slíbila, že si je nechám. Taky jsem je s láskou opatrovala, jenomže přišla liška a většinu jich zadávila. Zbyli mi jen čtyři. Jsou krásní, bílí, ale staří a já už se necítím na to, abych chov obnovila.
Měli jste ale i jiná zvířata a bylo jich hodně!
To je pravda. A teď nemám ani pejska. Moc bych si ho přála, ale žiju sama, a pokud bych šla na tenis, který hraju každý den, musel by zůstat doma. To by mi vůči němu přišlo nefér. Občas hlídám pejsky svým známým, ale sama si už žádného pořizovat nebudu. Na to už je pozdě.
Chovali jste i šimpanze. Kolik jich bylo?
Tři a stačilo! Byl to nápad Jackieho, mého manžela. Protože jsem opicemi byla odjakživa fascinovaná, souhlasila jsem a postupně jsme si pořídili tři šimpanze. Zpočátku jsem v revue bruslila s Pavlem a Jackie měl komický výstup se svým profesním partnerem. Když jsme pak ale spolu začali chodit, říkal, že bychom měli mít i nějaké svoje společné číslo. Tak jsme se rozhodli koupit si šimpanze a naučit ho bruslit. Mně to přišlo fantastické, jenomže jsem netušila, co všechno to obnáší. S Jackiem jsme se vzali šestého června a čtrnáct dní poté jsme si vyzvedli naši první opičku Daisy. Dneska by něco takového šlo stěží, ale tenkrát byl svět úplně jiný. A kdybychom si Daisy nekoupili my, dostal by ji nějaký výzkumný ústav. Ten prodej nám zprostředkoval jeden známý, byl chovatelem exotické zvěře a my si pro ni jeli do Frankfurtu.
A vychovali ji jako své dítě, když vlastního jste se nedočkali…
Ano. Naučili jsme ji jíst lžící, sedět s námi u stolu… Nejprve nosila plínky, pak chodila na nočník a nakonec i na záchod. Dokonce po sobě uměla spláchnout. Takže jsme ji vychovávali jako člověka. Když jsme pak s ní byli v Praze, přišli za námi ze zoologické zahrady a chtěli ji vidět. Nejspíš si říkali, jak se můžou dva krasobruslaři starat o šimpanze, co ti o tom můžou vědět... Bydleli jsme u maminky ve Vysočanech a tam se jim naše Daisy předvedla v celé své kráse. Seděla u stolu a jedla řízek s bramborovou kaší. A ti zaměstnanci zoo vydechli: „Ta je v tak úžasné kondici! A jak jste ji naučili jíst maso?“ Moc si přáli, aby jejich opice v zoologické zahradě taky jedly všechno, a ne jenom ovoce. Tak jsme jim říkali: „Kdybyste je měli čtyřiadvacet hodin doma, budou jíst to, co vy. Vyžaduje to jenom čas a péči.“ A měli jsme radost, že oni mají radost z toho, jak dobře se o Daisy staráme.
Ale vy jste Daisy pak obuli do bot a následně jí pořídili i brusličky!
Nejdřív jsme ji učili zvyknout si na oblečení, pak na dětské boty a nakonec jsme jí pořídili botičky, na které jsme přimontovali brusle. Jackie žádné tak malé nesehnal, tak rozřízl napůl normální brusli a nechal svařit. A pak jsme s Daisy chodili trénovat na led. Rok trvalo, než jsme to číslo dali dohromady. Byla do něj zapojena i naše doga Eiche. Daisy na ní seděla jako na koni. A tomu pejskovi jsme taky dali boty, aby mu to na ledě neklouzalo. Když jsme pak vystupovali s tímhle číslem ve Švédsku, přišli za námi místní policisté a říkali: „Co to má na těch packách, že mu to neklouže?“ Tak jsme jim ukázali Eicheiny botičky. Vypadaly obyčejně, ale zespoda měly hřeby. A ten policista povídá: „To je výborný, to necháme udělat našim policejním psům taky!“ Škoda, že jsme si to tenkrát nenechali patentovat. (smích)
Nebylo vám té opičky líto? Dneska by vás za to pranýřovali nejen ochránci zvířat.
Dneska by nás to ani nenapadlo. Tehdy byla fakt jiná doba. Ale s opičkami je potíž. Je to stejné jako s dětmi. Dokud jsou malé, je to s nimi fajn, nechají si říct, co mají a nemají dělat, ale jakmile začnou dospívat, můžete jim radit, ale ne je nutit k něčemu. Chtějí svůj vlastní dospělý život. A s našimi šimpanzi to bylo stejné. Když bylo Daisy šest let, začala dospívat a mít jiné zájmy. Tak jsme jí našli v San Diegu soukromou safari, kde byl nějaký šimpanzí sameček, jeho pán si myslel, že by se s ním Daisy mohla spářit. Bylo nám líto, že se s ní musíme rozloučit, chyběla nám, ale když jsme se za ní jeli po čtrnácti dnech podívat, vypadala spokojeně. Žila na takovém ostrůvku, který obtékala voda, aby neutekla, poněvadž šimpanzi neumí plavat, a když jsme na ni zavolali a zamávali jí, přišla ke břehu a mávala nám zpět. To se naučila ještě v lední revue. Pak se otočila a pelášila zpátky na strom. A ten pán povídá: “Ona o vás nemá zájem. Má tam na stromě svého boyfrienda, tak běží za ním.“
Možná se bála, že byste jí zase nasadili brusle!
Já myslím, že ne, že jenom měla úplně jiné zájmy. Nám chyběla, ale my jí ne. Šimpanzi nejsou jako pejsci, kteří i dva roky teskní po svém pánovi. Jídlo a kamarád jsou pro ně důležitější než vy. Tak jsme to takhle přijali a byli rádi, že je spokojená.
Ale pořídili jste si pak ještě dva další. Nenechal vás některý občas “na holičkách“ tím, že by pokazil představení, odmítl jít na led nebo utekl?
Jednou nám utekla Daisy. To jsme byli ve Francii v Nice, šli jsme do lesa na piknik. A když jsme se chtěli vrátit domů, zničehonic bleskurychle vylezla na strom. Bylo to v lese, a kdyby chtěla, mohla klidně utéct. Jackie jí volal a nabízel dobroty, ale ona nereagovala. A jak byl manžel tenkrát ještě mladý a šikovný, vylezl po tom stromě za ní. A čím výš šel on, tím výš šplhala i ona. Ale pak už nebylo kam, tak ji shodil dolů. Samozřejmě se jí nic nestalo, protože šimpanzi umí skákat a zachycovat se větví. A když se Daisy objevila na zemi, přilítla ke mně, objala mě a začala naříkat, protože věděla, že udělala něco, co neměla. Tak jsem zavelela: „Jdeme domů!“ Ale Jackie rozhodl, že ne, že si musí uvědomit, že tohle dělat nemůže. Tak jsme ji zase pustili, opět vylezla na ten strom, a když se Jackie tvářil, že poleze za ní, slítla na zem. Pochopila, že jí to stejně nepomůže. Šimpanzi jsou děsně chytří. Neuvěřitelně.
Neudělala vám doma občas nepořádek?
Ne, protože když jsme šli pryč, třeba na představení, zavřeli jsme ji do klece. Jinak by nám ten karavan rozebrala. Šimpanzi jsou tak zvědaví a důvtipní, že musí mít čtyřiadvacetihodinový dozor.
Na své farmě v Anglii jste chovali taky třicet šest koní, krávu a měli jste i šest psů a pětadvacet koček! Jak se dá obhospodařit tolik zvířectva?
Když jsme v sedmdesátých letech žili v jižní Anglii, pořídili jsme si původně do našeho nového domu jenom jednu kočku. Ale tenkrát se kočky nekastrovaly. A jednoho dne koukám, jak naše Princess nese pět koťat. Za nějaký čas přišla s dalšími a nakonec jich bylo pětadvacet. Ale měli jsme na pozemku i velké stodoly, kde byly myši, a tohle byly divoké kočky, co žily venku, tak je nám pomohly pochytat. Nikdy jsme jich ale všech pětadvacet pohromadě neviděli. Rozptýlily se po pozemku a bylo to v pohodě. Psy jsme taky nekupovali. Vzali jsme si je z útulku. Tenkrát se ještě dalo jezdit pro maso na jatka, tak tam Jackie koupil za pár korun pětadvacetikilový pytel plný vnitřností, doma je uvařil, pomlel a dal do mrazáku. Nepřišlo to draho. A žili jsme na venkově, sousedy jsme neměli, takže naše zvířata nikomu nevadila.
A co těch šestatřicet koní?
To jsme se inspirovali v jižní Africe. Zpěvačka z našeho orchestru se svým manželem nás pozvala na farmu. Mimochodem, náš první dotaz, než jsme se kamkoliv vydali, byl: „A máte tam nějaký strom?“ Oni: „Jééé, my máme stromů!“ My na to: „No, tak v tom případě přijdeme.“ Protože jsme mohli vzít Daisy s sebou a nechat ji na stromě, kde si hrála, zatímco my jsme si povídali. Ti lidé chovali arabské koně a my, milovníci zvířat, jsme si naivně plánovali, že až přestaneme jezdit v lední revue, tak si taky pořídíme nějaký statek a budeme je tam chovat. Jenomže nám nedošlo, že k tomu musíte být děsně bohatí. Takoví lidé chovají koně často jako hobby. Ale nás by to neuživilo, tak jsme nějaké prodali a přestěhovali se do velkého domu v Anglii, kde jsme jich potom měli asi jenom šest. To byl plán, který nám nevyšel.
A naučila jste se na nich aspoň jezdit?
Jezdila jsem, ale moc mi to nešlo. Nikdy jsem se v sedle necítila jistě, a oni to vycítili. Nedokážu ovládat koně natolik, aby dělal, co chci. Takže umím na něm jezdit, ale není to nic světoborného.
Střídala jste pobyt v Americe s Anglií a taky v Česku jste nějakou dobu s manželem působili. Teď jste opět v Anglii. Jak se vám tam žije?
Dobře. Když není covid, chodím ráno plavat. Od půl sedmé do půl osmé každý pracovní den. A k tomu hraji tenis. Denně kromě neděle. Tu si nechávám na domácí práce.
Co vaše klouby, které jste během kariéry tak zatěžovala, i když tenkrát se nedělaly ještě tak složité skoky jako dnes?
Trochu se taky skákalo, i zvedačky byly… Ale musím říct, klepu to na dřevo, že si nemůžu stěžovat. A můj lékař mi radí: „Pokud vás něco začne bolet, tak to spíš rozhýbejte, než abyste si sedla do křesla a nedělala nic.“
Jezdíte za normálních okolností do Česka?
Každý listopad se koná v Olomouci Memoriál Pavla Romana. Loni by bývalo bylo 25. výročí tohohle závodu. Takže když nás nestraší covid, jezdím do Olomouce. Nějaký čas pobudu i v Praze, kde se vidím s kamarády z vysoké školy a zajdeme spolu na pivo. Potom jedu do Lipnice, kde jsme měli s manželem šest let statek. To ještě žila moje maminka. A pak musím zpátky domů, protože mám zahradu a skleník. Takže víc než čtrnáct dní mimo domov být nemůžu.
Krasobruslařskou scénu ještě sledujete?
Ono se to tak změnilo, vybavení i pravidla, že už tomu vůbec nerozumím. Samozřejmě obdivuji všechny výkony, ale sleduji to jako obyčejný divák.
A jste ráda, že nezávodíte v dnešní době? Přece jenom ty jízdy jsou dnes mnohem náročnější než za vaší éry.
Toho bych se nebála, člověk jde s dobou. Ale dnes už ten sport není taková zábava jako kdysi. Jsou v tom velké peníze, sponzoři, a ti čekají na vaše umístění, což vytváří velký tlak. Pro nás to bylo napůl hobby. Chtěli jsme vyhrát, udělat lidem radost. Ale dneska to všichni berou tak vážně. Byla jsem v roce 1993 na mistrovství světa v Praze a pak v roce 2017 na mistrovství Evropy v Ostravě a už tehdy to bylo vidět. Za naší éry jsme se všichni přátelili. Třeba Babická s Holanem byli naši soupeři, ale zároveň i kamarádi, žádná rivalita mezi námi nebyla. Kdežto teď jsou ty vztahy mezi soutěžícími jiné, a to by se mi asi nelíbilo. Není u toho žádná legrace. Jak jde o peníze, je to vždycky vážné.
autor: Ivana Bachoríková
