Čtvrtek 28. leden 2021
Svátek slaví Otýlie, zítra Zdislava
Oblačno, sněžení 1°C

Vašo Patejdl z Elánu: Jožo potřeboval kyslík. Byl úplně vyřízený!

2. prosince 2020 | 06:00

Je neuvěřitelné, že navzdory stovkám odehraných koncertů s legendární skupinou Elán cítí Vašo Patejdl na pódiu stále trému. „Nemám se teď za koho schovat,“ vysvětluje svoje pocity. Když populární slovenská kapela před dvěma roky ohlásila konec, dostala jeho sólová dráha nový odpich. A díky koroně měl zpěvák, skladatel a hudebník čas natočit cédéčko vánočních písní Moje československé Vianoce. Zpívá na něm mimo jiné i s Marikou Gombitovou.

Vy asi doma hudbu moc neposloucháte?

To je pravda. Teď jsem víceméně v klidu, ale když mám termíny, které mě ženou, a musím pracovat ve studiu od rána až do půlnoci, tak samozřejmě druhý den ráno nevstanu a nepustím si rádio, to určitě ne. Když už něco poslouchám, tak je to čistě ze studijních inspirativních důvodů, abych věděl, co se děje v hudebním světě.

Nemají s tím manželka a syn problém? Nechtějí si doma občas pustit aspoň podkresovou hudbu kvůli atmosféře?

To klidně můžou. Když potřebuji klid, zavřu se ve studiu a oni ať si dělají, co chtějí. Máme syna, který je dost hlučný, rád mluví nahlas, někdy mi připomíná strýce Pepina z Postřižin, jak všechno komentuje, takže kolikrát ty dveře zavřou i oni, aby mě nerušili. Ale když jedeme třeba na výlet, tak si muziku nebo rádio pouštíme, jsem tolerantní.

Budou vám doma znít na Vánoce koledy?

Určitě. Vždycky připravím celý štos desek. Od houslových až po ty klasické, které zpívají dětské sbory. Pouštíme si je od rána do večera.

Svoji desku si taky pustíte?

Jednou asi ano, ale ne kvůli mně. Moje rodina si mě, co se muziky týká, docela považuje, nemusím se předvádět, ale to cédéčko jsem udělal, aby lidem přinášelo radost, tak doufám, že ji přinese i jim.

Ty písničky nejsou až tak neznámé, jedna se už objevila ve filmu…

Psal jsem je porůznu, vždycky když přišla nějaká nabídka nebo mě oslovili kamarádi. Složil jsem jich za ta léta docela dost, ale žádnou pro sebe.To až teď. Takže vedle písničky z pohádky Když draka bolí hlava, kterou jsem přezpíval, jsou tam i dvě novinky. Jedna se jmenuje Adam a Eva, což je československý duet, protože jsem ji nazpíval s Heidi Janků, a druhou je Kouzelná noc. Chtěl jsem mít desku koled už dávno, ale pořád nebyl čas. V létě byly festivaly, následovala různá vystoupení a najednou přišel listopad a já zjistil, že to zase nestihnu. S koronou nám ale všechny koncerty zrušili, tak jsem zůstal doma, vzpomněl si, že jsem chtěl natočit vánoční desku…

…A objevil jste písničku Slávnosť uprímných slov s Marikou Gombitovou.

Poprvé vyšla v roce 1987 na espéčku, na kterém jsem spolupracoval s Richardem Müllerem a Jankom Lehotským. Originál jsem teď dal na své nové cédéčko, je tam zařazena jako bonus a zbývajících deset písniček je znovu nahraných.

Jak dnes žije Marika, jste v kontaktu?

Bohužel, už moc ne, i když zrovna před pár dny mi volal kolega, že se Marika chystá vydat desku, a poprosil mě, jestli bych mu neposlal hudební základy k písničce, kterou jsem s ní dělal naposledy. To bylo před pěti lety, když mi nazpívala Ten príbeh za náš sen stál k filmu Sedmero krkavců. Od té doby jsme se ale moc nekontaktovali. Možná je to tím, že bydlím v Praze a do Bratislavy moc nejezdím. Ona žije ve svém prostředí, já se zase rád vracím za svojí rodinou a těch příležitostí, jako byly dřív Bratislavská lýra a jiné festivaly, kde se muzikanti z celého Československa potkávali, už moc není. A my jsme zase nebyli až takoví kamarádi, že bychom se každý týden navštěvovali.

Ale napsal jste jí toho hodně a taky produkoval desku...

Jmenovala se Ateliér duše. Je na ní i hodně známé Koloseum nebo duet s Karlem Gottem Neznámý pár. Vyšla u OPUS v roce 1987 a byla to moc fajn práce.

To už byla Marika na vozíčku…

Ano, ale ještě činorodá. Až později se tak trochu uzavřela do sebe. Její příběh je ale těžký (v roce 1980 následkem dopravní nehody Marika Gombitová ochrnula, pozn. red.), takže ji chápu. Ale ta spolupráce byla příjemná.

Čím to, že nikdo další s takovým hlasem tady není? Nebo jste na někoho narazil?

Samozřejmě každý hlas je jiný. Byly tady a taky jsou různé vynikající zpěvačky, ale je pravda, že Marika je strašně typická na první poslech. Od první noty, kterou zazpívá, každý ví, že je to ona. To je dar, který dostanete do vínku, a potom je důležité, jak s ním dokážete pracovat, abyste ho, jak se občas stává, nepromarnila a nepromrhala různými excesy. Marika byla vždycky velmi pracovitá a úžasné bylo, že na co sáhla, to dotáhla do výborného výsledku. Je strašně důležité uvědomit si, že Marika není jenom zpěvačka, osmdesát procent věcí, které kdy nazpívala, si i sama zkomponovala. Je to velmi silná talentovaná osobnost.

Vy jste svůj talent taky nepromarnil, kdo vás v mládí povzbudil, abyste se vydal touto cestou?

Když jsme s Jožem v roce 1968 Elán zakládali, talentové soutěže dnešního typu tady nebyly. Takže jsme si tu svoji kariéru sami vymysleli a naplánovali si, čeho chceme stupínek po stupínku dosáhnout. Nejprve jsme si chtěli opatřit aparaturu, potom složit vlastní písničky… Věnovali jsme se tomu dvanáct let, než jsme se dostali do studia OPUS, a ani tenkrát to nebylo tak, že by nám někdo zásadně pomohl. Prostě jsme se jim sami nabídli.

Doma vás nikdo nemotivoval, nepopostrčil?

Můj táta hrál na tahací harmoniku, a protože sám věděl, jak je muzikantský život náročný, nechtěl mě pustit na konzervatoř. Říkal: „V muzice jsi buď nejlepší, nebo hraješ druhé housle a jenom se trápíš.“ Měl pravdu. Znám spousty výborných muzikantů, kteří, bohužel, nepokořili ten poslední stupínek vedoucí ke slávě a živí se hraním po barech. Ale já jsem se po maturitě pevně rozhodl věnovat se dál hudbě a podal si přihlášku na Vysokú školu múzických umení v Bratislavě. Rovnou na kompozici. Dodneška nechápu, že mě vzali. Svému profesoru Moyzesovi jsem se nikdy nepřiznal, že hraju bigbít. Bál jsem se, aby mě ze školy nevyloučili. Ale myslím si, že to stejně věděl, protože když jsem promoval – složil jsem předehru pro velký symfonický orchestr, kterou mi hrála Slovenská filharmonie – napsal mi výborný posudek, a navíc mi popřál hodně štěstí v té oblasti, které se chci věnovat, že prý jsem na to dobrý. Takže to bylo asi to povzbuzení a potvrzení, že to má smysl. Vážím si ho dodneška.

Studoval jste kompozici, Jožo Ráž psychologii a nějakou dobu s vámi hrál i evangelický kněz. Měly vaše profese na chod kapely nějaký vliv? Možná měl Jožo Ráž nějaké uklidňující metody…

Jožo opravdu ne, ten moc uklidňující nebyl (smích). Naopak neustále oponoval a čeřil hladinu. Ale my jsme byli už tenkrát demokratická kapela, o všem jsme hlasovali a každý měl právo veta. Proto nám to asi vydrželo až dodneška. Mám na mysli přátelství a vzájemný respekt. Tehdy jsme mívali i 250 koncertů ročně, doma jsem byl dva měsíce a do toho měl malá děcka. Tak jsem dal výpověď. Sestava kapely se potom párkrát změnila a jedním z mých nástupců za klávesami byl i Ľubo Horňák. Měl vystudovanou bohosloveckou fakultu, ale nevím jistě, jestli byl kněz. Po jedenácti letech jsem se do kapely vrátil a pamatuji si, že Ľubo s Jožem, občas se k nim přidal i Jano Baláž, který má nedokončenou farmacii, vždycky řešili nějaký moudra. Co, kdy, kde, kdo, jak… Já byl spíš pragmatik. Věnoval jsem se hlavně hudebním záležitostem, aranžmá… Ale je pravda, že jejich filosofické debaty byly zajímavé.

Syn Benjamin chodí do sedmé třídy, vy už jste v osmé dával dohromady Elán… Má podobné touhy?

U něho je to pokaždé jinak. Jeden den zakládá skupinu, další chce hrát na bubny, pak zase na klavír... Uvidíme, co bude za rok. Já taky nevím, jestli jsem už ve dvanácti chtěl mít kapelu. Možná mě to opravdu napadlo až v těch čtrnácti. Ale je pravda, že dnes mají děti úplně jiné priority. A bohužel, nebo bohudík, ty telefony, počítače a jiné zdroje zábavy, které používají, je velmi těžké odfiltrovat, aby se věnovaly jenom jedné věci. Přejeme si s manželkou, aby měl všeobecné vzdělání, aby sportoval a trochu se věnoval muzice. Takže hraje na klavír, ale má to periody. Jednou ho to baví, podruhé ne. Většinou, když nad ním stojím a křičím. Ale to je normální. Říká se, že nejhorším učitelem je vlastní rodič, protože nemá odstup a trpělivost. Mrzí mě, že občas vybuchnu, ale když se zklidníme, jde si Benjamin na ten klavír zahrát i sám a já mu do toho nekecám. Šikovný je, tak uvidíme. Mě to taky začalo víc bavit, až když jsem zjistil, jaké to má výhody. Že se můžu před holkama něčím pochlubit, a tím pádem být pro ně trošku zajímavější než ostatní.

Jak jsou na tom s hudbou synové z prvního manželství?

Václav je právník, toho to nebralo na rozdíl od mladšího Roberta. Ten hrál na klavír sám od sebe, do ničeho jsem ho nutit nemusel. Dodneška vystupuje s vlastní kapelou. Ale taky jsem mu říkal, stejně jako můj táta mně: „Vystuduj nějakou praktickou školu a uvidíš. Když se tím uživíš, můžeš pak dělat muziku.“ Studoval matfyz a myslím, že je docela spokojený, i když hudbu nemá jako hlavní povolání.

Oba zažili velkou slávu Elánu, jak se s tím v mládí potýkali?

To je filosofická otázka. Sám nevím. Moc jsem tenkrát rodině nedal. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, co to obnáší. Možná i díky té koronavirové epidemii, kdy jsem doma a mám času nazbyt, přemýšlím, co jsem mohl udělat líp. Ale ono to nešlo. Když jsem chtěl dělat muziku na sto procent, nemohl jsem být zároveň dobrým tátou. Moc jsme toho spolu nezažili, což mě zpětně mrzí, ale nic už se s tím nedá dělat. Hodně toho zůstalo na mojí bývalé manželce. Já jsem měl akorát trošku obavy dát nejstaršímu synovi jméno Václav, i když to bylo v době, kdy jsem ještě netušil, jak to s Elánem bude. Syn se narodil, když jsme v podstatě začínali. Ale v rodině je to tradice. Táta i děda byli Václavové, tak bylo přirozené, že se bude taky tak jmenovat. Když jsem se pak stal slavným, začal jsem pochybovat o tom, jestli je to dobře, jestli mu to nedělá spíš medvědí službu. Ale on vždycky říkal, že s tím problém nemá, že je to fajn.

Takže žádný výsměch ve škole, šikana nebo závist?

Myslím, že ne. Spíš se mi zdá, že až ten nejmladší, Benjamin, s tím má trošku problém. Občas si posteskne: „Všichni si myslí, že když jsem syn Vaša Patejdla, tak všechno musím umět nejlíp. A já to až tak dobře neumím.“ Klade si sám na sebe nároky. Je si vědom toho, že by měl být dobrý, a ne vždycky se mu to podaří. Pak je z toho někdy vykolejený a nešťastný.

Zase je dobře, že není flegmatik... Jaké písničky měli kluci nejradši?

My jsme to doma moc nerozebírali, ale myslím, že obecně oblíbený byl Kaskadér. Pamatuji se, že jako malí si ho zpívali. Ale já jsem kdysi dávno kvůli dětem, i těm svým, udělal s Beátou Dubasovou a Peterem Nagym cédéčko s dětskými písničkami. Dokonce jsem měl ve slovenské televizi vlastní pořad Hudobná škola Vašo Patejdla, kde jsem dětem přibližoval muziku, ke každému dílu vznikla písnička na téma, které jsme probírali.  

Kterou elánovskou má nejraději Benjamin?

To se musím zeptat manželky, opravdu nevím.
Manželka: Prý už Elán neposlouchá. (smích) Já se mu nedivím, zná to od mala. Chodil na každý tátův koncert.

Vy prý docela nerad vystupujete, takže jste nejspíš uvítal, že teď vinou korony máte volno. Nebo přece jenom smutníte po publiku?

Je to půl na půl. Nejvíc v pohodě jsem tady doma ve studiu za klavírem. Na pódiu mám vždycky trošku nervy. Není to tréma, spíš taková zodpovědnost.

I po těch letech s Elánem?! I když je pravda, že tam jste nebyl za sólistu.

No právě, v kapele se člověk ztratí. A co si budeme povídat, všechno se soustředilo na Joža (Jožo Ráž, zpěvák a spoluzakladatel Elánu, pozn. red.). Lidi se mě často ptali, jestli nejsme v Elánu na nože, když zpívá hlavně on, proč prý toho nezpívám víc. Já jim říkal: "Mně to takhle absolutně vyhovuje. Jsem ve slavné kapele, sem tam si i něco zazpívám a ať si všechnu slávu klidně sebere Jožo.“ On byl a je na to ten správný typ. Pořád chtěl koncertovat, zatímco já bych radši seděl ve studiu. Proto jsem z kapely v roce 1985 odešel.

To se sice všude psalo, ale já tomu dodnes moc nevěřím. Vy jste netoužil po sólové dráze?

Opravdu ne. Odcházel jsem a přitom nevěděl, co budu dělat. Jenom naprostou shodou okolností mi přišla nabídka udělat hudbu k filmu Fontána pre Zuzanu. Přitom já měl v zásobě jedinou písničku – Ak nie si moja. Všechny jsem rozdal a o téhle jsem taky uvažoval, jestli ji někomu nedat. Nakonec jsem ji nazpíval sám.

Nějak jsme to zamluvili, chcete tedy koncertovat?

Mně vyhovuje tak padesát až osmdesát koncertů ročně. Ale ne dvě stě. Živě si zahraju rád, protože když jsem jenom ve studiu, je to ponorka. S Elánem to vždycky byla velká show: kamiony, ochranka, nevím co všechno… Každé dva roky jsme vyráželi na turné. Teď, když si s mojí kapelou řekneme, že jdeme hrát, každý přijedeme svým autem, sami si vyložíme nástroje, nemusíme mít zkoušku… Pak zahrajeme a je u toho tak výborná atmosféra, že se na to nedá netěšit. I ten kontakt s publikem… Když s námi zpívá Nepriznaná, Ak nie si moja i toho Kaskadéra a vidíme, jak se baví… Tohle mi chybí, ale že bych na tom lpěl, to ne.

V jakém rozpoložení se nachází Elán? Berete aspoň exkluzivní zakázky, je možné, že byste zahráli na nějaké soukromé oslavě?

My jsme to fakt zabalili, už jsou to dva roky, co jsme nehráli. Vyprodukovali jsme akorát muzikál Voda (a krev) nad vodou, nad kterým jsme se scházeli, ale žádný koncert, žádné vystoupení jsme neudělali.

A dostáváte takové nabídky?

Dostáváme. Vždycky zavolám Jožovi, řeknu mu, o co se jedná a jestli do toho chce jít, nebo ne. Většinou řekne ne. Uvidíme, co bude dál. Jestli přijde nějaká hodně zajímavá nabídka, nebo pokud tady ještě dlouho bude koronavirus a odpadnou další kšefty… Nikdy neříkej nikdy. Složenky je třeba platit. Máme samozřejmě úspory, ale nic není nekonečné. Zatím Elán „spí“, a jestli za pár let bude nálada něco udělat, netuším. Ale protože plánujeme vždycky na dva roky dopředu, tak vím, že minimálně do roku 2023 nebude nic.

A v roce 2024  byste si museli nejprve lehnout do kyslíkového stanu, abyste se dostali před koncertem do formy, ne?

To už tady taky bylo. Jožo býval po koncertech tak vyčerpaný, ještě v dobách před havárií (v roce 1999 Jožo Ráž havaroval na motorce a byl dva měsíce v kómatu, pozn. red.), že jsme měli za pódiem sanitku s kyslíkovou bombou. Občas ho tam odnesli, protože on fakt žil a zpíval tak naplno, že někdy měl toho kyslíku málo. Měli jsme třeba deset koncertů za sebou, to fakt není sranda.

Teď už se nedivím, že se mu nestýská. Jak často se vídáte?

Málo. Jožo je doma, v podstatě nevychází. Žije tak, jak si plánoval, s doutníkem a sklenkou whisky v ruce. S Jánem Balážem si občas zavoláme, ten by šel koncertovat hned, kdyby Jožo řekl ano. Z nás tří by se mu do toho chtělo asi nejvíc.

Máte českou manželku, vyrůstal jste ale na Slovensku a tam založil i první rodinu. Jaké jsou vaše Vánoce, které z tradic dodržujete?

Děláme rybí polévku, kapra a bramborový salát. Na Slovensku jsme na Štědrý večer vařili čočkovou polívku, aby byly peníze. Já dělám na Nový rok kapustnicu, pokud někde nekoncertuji. To je moje specialita, baví mě to. Žádné další tradice nedržíme. Ale chodíme se odpoledne pomodlit do kostelíka, dělají tam půlnoční pro děti.

Máte dvě vnoučata, stýkáte se?

Kluci, bohužel, bydlí na opačném konci Prahy, což je trochu problém. Tím pádem nejsme v kontaktu tak často, jak bych si přál. Ale chápu, že je to komplikované. O víkendu bývám pryč, a když pak můžu, nemůžou oni. Ale o svátcích se uvidíme.

 

Heidi má vánoční duet a klip s Vašo Patejdlem! Podívejte se! • VIDEO: youtube.cz

Autor: Ivana Bachoríková