Neděle 25. říjen 2020
Svátek slaví Beáta, zítra Erik
Oblačno 15°C

I Radka Třeštíková byla milenkou ženáče: Když je člověk mladý, neuvědomuje si, že ubližuje

24. září 2020 | 06:00

Díky Bábovkám se stala slavnou a obdivovanou, vinou StarDance pranýřovanou. Spisovatelka Radka Třeštíková si v krátkém čase užila obě tváře popularity. Teď se vrací před publikum s hvězdně obsazeným filmem, který podle její knížky natočil Rudolf Havlík. Bábovky jsou propletencem lidských osudů, ve kterých se může najít každý. Jedna z hrdinek touží otěhotnět, druhá je těhotenstvím zaskočená, další hledá matku, zatímco její matka hledá své dítě… Která z nich je nejvíc podobná Radce Třeštíkové?

Právě vstoupily do kin Bábovky, jejichž scénář jste psala s režisérem snímku Rudolfem Havlíkem. Jeho pohled na muže se musel od toho vašeho určitě lišit.
Je pravda, že producent měl zájem mužské postavy ve filmu malinko zdůraznit, aby bylo víc vidět, že jsou protipólem ženám. Oni jsou i v knize, ale tím, že je psaná v ženské osobě, vidíme do hlavy jenom hrdinkám. Pak je těžké s těmi muži sympatizovat, protože vůbec nemají prostor, aby řekli svůj názor na věc. Tak jsme se snažili, aby se ve filmu jejich příběhy odehrávaly víc.

Ale stejně není zřejmé, jaký mají názor „na věc“. Ale dokážu si ho představit: užít si, co to jde a s kým to jde.
No, trošku to tak vypadá. Je pravda, že už v knize jsem to chlapům malinko nandala, a abychom se nevzdálili příliš předloze, tak jsme z nich samozřejmě nemohli najednou udělat andílky, kteří všechno zvládají a chovají se vzorně. Takže zrovna tohle jsou typy mužských, kteří se v určitých životních situacích úplně správně nechovají.

Sama jste přiznala, že jste milenecký vztah s ženatým mužem zažila. Je vám některá filmová postava víc podobná než jiná?
Ty mladší hrdinky jsou asi víc jako já než ostatní, ale nepsala jsem to o sobě, není to moje autobiografie. My ženy se dostáváme v průběhu času do různých životních situací. Občas v nich uvízneme tak trochu nechtěně, pak zase nevíme, kudy z toho ven… Ale je dobré si v každou chvíli uvědomit, že to, co děláme, má vliv i na ostatní lidi. Že nežijeme v nějaké bublině, že nejde jenom o nás. To, co učiníme, může být dobré pro nás, ale pro někoho jiného katastrofa, takže by bylo vhodné nad tím takhle přemýšlet.

Takové uvažování se ale míjí se sobeckým mládím.
K tomu člověk musí dorůst, to určitě. Ve dvaceti je mnohem větší jelito než později ve čtyřiceti a je zbytečné o tom někoho poučovat, každý si k tomu dojde sám.

Vy jste té zkušenosti ale nikdy nelitovala…
K určitému věku patří i větší nezodpovědnost a sobeckost, ale jak člověk roste, je moudřejší.

Mohla byste psát i příběhy, které jste osobně neprožila a které žádnou emoci ve vás nevyvolávají? Nepodsouvají vám vaše čtenářky nebo přátelé nějaká témata k literárnímu zpracování?
Občas mi někdo napíše, že má zajímavý příběh, který by stálo za to zpracovat, ale já mám takový přehršel vlastních námětů, že je za svůj život ani nestihnu zrealizovat. Mě neustále něco napadá. Opravdu. Povídám si s nějakým člověkem a on kolikrát řekne větu, na které jsem schopná postavit celý příběh. Já se naopak musím ve vnímání okolí brzdit, protože mám obrovskou fantazii a těch námětů, které mám v šuplíku nebo rozepsané, je už hromada, a všechno jsou to zajímavé a nosné věci. Takže kromě vlastních témat nemám v plánu zpracovávat jiná, se kterými za mnou někdo přijde.

Není vám ta představivost a přebujelá fantazie v reálném životě na obtíž?
To víte, že je. Strašně!

Představuji si, že pracuje pořád na plné obrátky. Sedne si před vás novinářka jako já, nějak se ptá a vy už se domýšlíte, jak asi vypadá její život, co prožila či prožít mohla. Je to tak?
Je. Já opravdu vidím svět jako nějaké scénáře, nejlépe všeho druhu, takže se s mou fantazií velmi často pojí i obavy, panika, strach nebo úzkosti. Na druhé straně bych bez téhle vlastnosti, která se v reálném životě občas nehodí, nebyla schopná pracovat. Takže si ji nechávám, nesnažím se jí zbavit.

Co máte nově rozpracovaného?
Teď jsem byla v období, kdy jsem měla rozepsané tři knihy. Všechny mě ohromně bavily a já neustále volala nakladatelce. Nejprve, že dokončím tuhle, pak zase, že ne, že dopíšu jinou… Už se tomu smála: Hele Radko, tak já budu počítat s tím, že něco bude, a ještě nevíme co. Ale já se pak v určité fázi musím rozhodnout, co dodělám, a už jsem tak učinila. Pracuji na knize, kterou jsem měla v šuplíku delší dobu, průběžně jsem se k ní vracela. Měla by vyjít příští rok na jaře. A bude to zase něco jiného než moje poslední knížka. Pokud bych to měla s něčím srovnat, tak s Osmičkou, protože bude trochu napínavá, malinko thriller.

Čtou vaše knihy i muži?
Ano, i když jich není tolik a ženy jsou i víc aktivní v tom, že mi napíšou své dojmy. Muži mají jiné starosti. I když si knihu přečtou, zpětnou vazbu tolik nedávají. Ale čtou mě. U mé poslední knihy Foukneš do pěny mě překvapili, že jí porozuměli. Že ji vůbec pobrali, protože ten příběh je hodně ženský. A ve finále ji často chválili. Možná je to tím, že nemají potřebu se s její hrdinkou ztotožňovat nebo se vůči ní vymezovat. Není tam žádná rivalita ani prohlášení typu: Tohle bych nikdy neudělala, to je nesmysl. Chlapi tuhle emoci v tomto případě nemají, takže si často takové příběhy užijí víc.

Nechcete napsat román z právnické kanceláře, když máte vystudovanou právnickou fakultu, a dokonce jste jako právnička působila? Není to zajímavé prostředí pro nějaký hlubší rozbor?
Je, dokonce mám jeden námět rozpracovaný, a pokud přijde správný čas… Já si nikdy nevybírám, do čeho se pustím. Mě to opravdu musí v tu chvíli chytnout, abych si byla jistá, že u toho vydržím několik měsíců sedět a každý den psát. Vím, že z právnického prostředí se to nabízí, ale dokud to téma ve mně nebude rezonovat, tak u toho sedět nezvládnu.

A co televizní prostředí? Soutěžila jste ve StarDance, tam jste taky musela nasbírat spoustu poznatků a emocí.
Možná, jednou… Já si myslím, že ze všech těch emocí, které jsem tam zažila, a byl to doslova emoční výbuch, což je dáno tím, že jste v televizi a v tu chvíli na vás najednou všichni mají názor a vy to musíte nějak zpracovat, jsem se vypsala, byť tematicky zcela odlišně, ve své poslední knize Foukneš do pěny.

Tančíte ještě?
Ne, vůbec.

Vlastně jste ani nemohla, covid zrušil všechny akce i plesovou sezonu.
Pár plesů se uskutečnilo, ale nebyla jsem na nich, nikde jsem netančila a ani nechodila na tréninky. Až nedávno jsem psala svému partnerovi Tomášovi (Tomáš Vořechovský, taneční partner ve StarDance, pozn. red.), že bych s tím chtěla znovu začít. Alespoň pro udržení kondice. A pomalu bych ráda i pár tanců vypilovala. Protože na StarDance bylo tak málo času, že jsme se opravdu stihli naučit jenom ty choreografie, které jsme předvedli v přímém přenosu, a pokud nechci přijít na ples a zatančit tam zrovna tohle, tak se v těch základních krocích trochu ztrácím.

Neprojevil i váš manžel zájem naučit se pár tanců, aby vám to pak spolu na parketě šlo?
Ne. My spolu na plesy nechodíme, ani jsme po tom nikdy netoužili. A tlačit ho do toho jenom proto, že já jsem se něco málo naučila… Myslím, že by se necítil komfortně. Nejsme ten pár, který by nutně potřeboval někde tančit, a tudíž se to naučit. Netančili jsme spolu ani na svatbě. Takže ne, tohle v plánu není.

Čí to byl nápad obsadit Janu Plodkovou v Bábovkách do postavy placené společnice Lindy?
To jsme chtěli s Rudou oba, stoprocentně. Byla jednou z prvních hereček, o nichž jsem věděla, že je ve filmu určitě chci. Jana namlouvala postavu Karolíny do audioknihy Bábovky a počítali jsme, že si ji zahraje i ve filmu. Ale nakonec jsme se rozhodli trochu zamíchat kartami a dát jí netypickou roli. Karolínu (toužící po dítěti, pozn. red.) nakonec hraje Bára Poláková a Jana je prostitutkou. Se všemi jsme trochu hnuli, abychom je přinutili vystoupit ze svých komfortních zón.

A věděla, jaké rajcovní kostýmy si bude muset obléct, že jí z nich bude koukat celý zadeček?
Já si myslím, že předpokládala, jak asi bude jako prostitutka oblečená a že to nebudou žádné business kostýmky.

Nelákalo vás zahrát si ve filmu taky?
Plánovali jsme, že se mihnu v jedné hromadné scéně, ale časově jsem to kvůli StarDance vůbec nestíhala, proto tam nejsem.

Autor: Ivana Bachoríková