2°C
Dohnat v těchto dnech Kovyho je ještě těžší než kdy dřív. Vedle rozhovorů, točení videí a tvorby pro různé platformy na sociálních sítích totiž aktuálně trénuje taneční vystoupení pro televizní show StarDance. Rozhovor jsme "zfoukli" za 35 minut, které pro mě měl vyhrazeny. Nepřetáhl ani o minutu. Na vše odpovídal přímo a bez vytáček, a jak už některá jeho videa naznačují, má přehled nejen o českém, ale i o světovém dění.
Patříte k influencerům, kteří mladé generaci nepředkládají pouze zábavu, ale také pohled na aktuální dění ve školství a politice. Původně jste ale také začal s parodiemi a hrami. Na začátku asi nebyl záměr přinést i něco naučného, nebo ano?
Nebyl to směr, který bych si uvědomoval. Na začátku stálo video, které odstartovalo jiné směřování, jmenovalo se Politika. V té době mě překvapilo, že zaujalo i generaci rodičů, projelo to i světem novinářů a reakce byly trošku smíšené. Lidé si samozřejmě všimli, že se obsah změnil, ale reagovali veskrze v pozitivním duchu. Ozvala se mi spousta starších diváků. Řekl jsem si, že by to mohla být cesta, kterou se dám. Přirozeně pozoruji zprávy, události a dění kolem sebe.
Navážu na to slovo "přirozeně". Zdá se mi, že v dnešní době není u mladé generace standard sledovat veřejné dění a politiku. Myslíte, že jste některé své diváky ovlivnil? Sledují vás tisíce.
Když se potkávám se svými sledujícími, tak mi říkají, že na popud mých videí se začali více zajímat. Snažím se dávat vstupenku do tohoto světa spíš než přijít rovnou s řešením a odpovědí. Chtěl bych otevřít konkrétní téma a ukázat, že se něco takového děje.
Na zpravodajství a politice je nejtěžší informovat vyváženě a nestranit. V médiích se na to klade větší důraz, influenceři a youtubeři informují subjektivně. Mnohdy přitom mohou mít podobný nebo i vyšší zásah než novináři.
Například v Americe se formát talkshow propojil s formátem zpráv. Jon Stewart, John Oliver, Stephen Colbert, Trevor Noah ve svém monologu mluví o politice a glosují současné události. U nás to vidím maximálně v Show Jana Krause, kde se občas politika objeví, ale nedá se to srovnávat s tím rozsahem v zahraničí.
Největší novinkou je u vás nová kniha. O co půjde?
Celé léto jsem pracoval na psaní druhé knihy, kterou budu vydávat 14. listopadu. Ponese název iPohádka. Vyzkoušel jsem si psát fikci. Moc mě to bavilo, byl to únik z reality. Je to taková moderní pohádka. Celé království je na sociálních sítích, takže se tam propisuje i současný svět, kdy královna s králem koukají na Instagram a podobně.
Vydání první knihy jste tehdy spojil s přiznáním k homosexualitě, což dodnes považuji za odvážný čin, který jistě pomohl mnoha mladým lidem z LGBT komunity. Nelitujete zpětně?
V Česku je situace mnohem lepší než třeba v Polsku, kde mě to trošku trápí. Mí přátelé z LGBT komunity tam patří k otloukánkům, na které si vláda ráda ukáže prstem: „To jsou ti, co nám to tu chtějí rozvrátit.“
Rozhodl jsem se tehdy přiznat to v knize, která byla pro skalnější fanoušky. Následovalo video. Nikdo z influencerů v Česku to přede mnou neudělal, tak jsem byl trošku nervózní. Dodnes dostávám reakce od mladých holek a kluků, kterým to pomohlo. Je to pro mě to nejvíc, co jsem si přál a co jsem svým divákům mohl dát. Mně samotnému to pomohlo, když jsem viděl lidi v zahraničí, kteří o své sexuální orientaci otevřeně mluvili. V tu chvíli jsem pochopil, že to není až takový problém.
Chápu, že to musí být těžké, zdá se, že Česká republika už je poměrně otevřená, ale občas se ještě objeví předsudky.
Překvapuje mě, že i v českém veřejném prostoru je spousta homosexuálů, o kterých se to tak nějak ví, ale oni se nikdy nevyoutují. Je to tím, že vyrůstali ve společnosti, kde to bylo něco, co lidé nepřiznávali. Styděli se za to a neměli potřebu to říci.
Chápu tohle mentální nastavení, ale mladá generace k tomu přistupuje úplně jinak. Jsem nadšený, že přístup většiny lidí je: „No a co, vždyť je to úplně jedno, přece. Nezáleží na tom, s kým chodíš a kdo se ti líbí.“ Pro starší generaci je to více definující. To je asi ten pozitivní posun společnosti a jsem za něj rád.
Překvapila mě tehdy ta vlna pozitivních komentářů, vlastně jsem ani nezaznamenala žádné negativní.
V České republice jsem se málokdy setkal s diskriminací. Nemyslím si, že mě moje sexualita definuje. Je to jedna z mých vlastností a jsem hrozně rád, že mě mí sledující vnímají a soudí podle toho, co vytvářím, a ne podle toho, s kým chodím.
Ve videu Dějepis má problém jste upozornil na nedostatek novodobé historie v současných rámcových vzdělávacích programech. Právě nedostatek znalostí historie může potom vést k neinformovaným voličům. S Českou televizí jste dotočil dokument na toto téma.
Přesně tak, zmíněným videem jsem odstartoval práci na dokumentu Kovy řeší dějiny, který odvysílá Česká televize po Novém roce. Pronikl jsem velmi hluboko do světa českého vzdělávacího systému. Moderní dějiny úzce souvisí s kritickým myšlením. Pokud má člověk znalosti o tom, co se dělo za studené války, co byl pád Berlínské zdi, jak probíhala revoluce a porevoluční dění, má kontext a nemusí si klást otázku, proč tolik lidí volí třeba Andreje Babiše. Politické garnitury často voliče zklamávaly, a proto se dali alternativním směrem.
Můžete nastínit, o čem dokument bude? Ve videu jste zmiňoval, že jste jednal i s politiky.
Dokument se soustředí na otázku, proč na českých školách nedostávají takový prostor moderní dějiny, proč se školy soustředí víc na ty starší. Točit jsme začali na úrovni studentů. Byli jsme v Jičíně, Čáslavi, Mladé Boleslavi, Mnichově Hradišti a bavili jsme se se studenty, kteří reagovali na mé video. Dále jsme mluvili s učiteli, didaktiky na filozofické fakultě, se zřizovateli, školní inspekcí i ministrem.
Máme tam zahrnuté celé spektrum. Nyní přichází na řadu režisér Ivo Bystřičan, který se svým týmem celý dokument sestříhá a poskládá. Máme opravdu velké množství materiálu, ze kterého musí vzniknout asi hodinový celek. Bude to výzva!
V čem vidíte zásadní problém dnešní doby?
Celosvětově, nejen u nás v Česku, opět přišel nástup politiků, kteří slibují jednoduchá řešení složitých problémů. Lidé na to znovu slyší, i když se historicky několikrát ukázalo, že to tak jednoduché není a že právě takoví politici věci ještě více zkomplikují. Trošku se obávám, jestli si lidstvo zase neudělí nějakou historickou lekci, abychom si ji pak dalších osmdesát let připomínali, než ji znovu zopakujeme.
V něčem to ale musí být jiné, máme tu silného hráče – internet.
Internet poskytuje platformu pro šíření nenávisti a fake news. Mnoho lidí si neuvědomuje, že postovat něco veřejně na Facebooku je stejné, jako byste seděli v kavárně a křičeli názory nahlas kolem sebe.
Technologie hrají v našich životech zásadní roli. Vy sám jste jim věnoval několik videí, namátkou vyberu Ví o nás všechno. Zde jste upozornil na hrozby úniku osobních informací.
Ano, připomněl bych ještě další videa V zajetí algoritmu nebo Čínský kreditový systém. Naštěstí v Číně je úplně jiná mentalita a kultura. Ke státu tam lidé chovají úplně jiný vztah než my v Evropě k našim vládám a politikům, takže to, co je tam, tady snad realizovatelné není. My si validační systém tvoříme sami.
Kolik času strávíte přípravou a zdrojováním, než se pustíte do natáčení videa o aktuálním společenském tématu?
Píšu si dopředu scénáře. Mými nejnovějšími počiny jsou dvě videa o brexitu, která budou mít v součtu asi 25 minut. Nešlo to stručněji. Je to tak obsáhlé téma, že jsem ho rozdělil na dvě videa. Vytvářením scénáře a filtrováním informací, co tam patří a co už ne, jsem strávil čtyřicet hodin. Musím říct, že šlo o nejtěžší téma, které jsem zpracovával.
Jsem poctivák, i když vedu živé rozhovory v televizích, strávil jsem přípravou třeba šest až osm hodin. Bylo to tím, že jsem zpovídal osobnosti, na kterých mi záleželo, namátkou Erika Taberyho, Petra Pavla, Martina Jaroše nebo Jána Simkaniče. Tito lidé pro mě představují špičku v oboru a chtěl jsem podat odpovídající výkon, abych nebyl za žabaře.
Vy jako influencer ale sdílíte poměrně dost informací se svými fanoušky.
Mám výhodu, že stejně jako každý influencer si mohu nalajnovat, kde končí moje sdílení a kde začíná moje soukromí, které chci mít pro sebe. Nesdílím nic ohledně vztahů a rodiny. Mám tam jasně narýsovanou čáru, za kterou nejdu. Spousta lidí dnes na sítích sdílí své děti a každou intimní věc ze svého života. Nesoudím je za to, ale každému bych doporučoval se nad tím zamyslet, co s kým sdílím, nastavit si soukromí a intimní věci sdílet pouze v módu přátel. Nejzrádnější mi připadá okruh přátelé přátel, protože pokud máte 500 přátel, rázem sdílíte soukromí s desítkou tisíc lidí.
Často si kladu otázku, jestli má nastupující generace výhodu, že vyrůstá v on-line prostředí, nebo naopak bude poznamenaná. Vždyť i dospělí mají někdy problém oddělit on-line svět od toho reálného.
Dnešní děti vyrůstají přirozeně v on-line prostředí. Na jednu stranu se v něm naučí lépe chodit, na druhou stranu na ně čeká mnoho nástrah, korporáty, které vědí, že je dítě jednoduchý terč. Skrz algoritmy se z něj snaží vylákat peníze. Chybí mi u rodičů a na školách prevence, nikdo děti neškolí, jak se chovat na sociálních sítích a internetu. Myslím, že tam na ně číhá větší nebezpečí než na ulici, kde jim někdo bude nabízet bonbon. Za fiktivním profilem se dnes může schovat kdokoliv a nabízet cokoliv.
Nejsou hrozbou i někteří influenceři, kteří neoznačují reklamu? Narážím na výzkum Karlovy univerzity, který ukázal, že jen jedno z deseti dětí rozpozná reklamu na Instagramu, i když má hashtagy #ad, #spolupráce atd. Někdy ani to ne...
Ano, výzkum Karlovy univerzity pod vedením docentky Denisy Hejlové znám. Dá se říct, že slovo influencer se v dnešní době rozšířilo natolik, že už se ani nedá příliš definovat. Je to velmi široký pojem a v tuto chvíli označuje v Česku tisíce lidí. Znamená to, že tam jsou inteligentní, schopní lidé, kteří mohou něco předat, ale pak samozřejmě i opak.
Já sám označuji reklamu jako placenou spolupráci s …, ať už jde o video nebo fotku. Hlavní kritérium pro mě je, že musím projektu nebo výrobku věřit a nemusím se stydět. Připadá mi, že řada influencerů se za spolupráce stydí, proto ji neoznačují a snaží se je skrýt, ale stejně je to dožene.
Často pravidla porušují i celebrity.
U celebrit je to tím, že nejsou zvyklé označovat reklamu. Dříve to za ně v časopise, rádiu a televizi někdo dělal. Na sociálních sítích jsou najednou oni tvůrce platformy a nesou zodpovědnost, ale nejsou na ni zvyklí.
Mladá generace už vnímá Facebook jako přežitek a vůbec na něm není. Jaký myslíte, že bude vývoj sociálních sítí? Aktuálně vládne Instagram, že? U nejmladších TikTok.
TikTok už je pro mě neuchopitelná platforma a cítím, že tam nepatřím. Je to na mě příliš rychlé. Po osmi vteřinách tam skáče další a další video. Je to hrozně rychlé, těkavé… Mě osobně baví fenomén podcastů. Přijde mi to jako vyrovnání sinusoidy. Lidé zjistí, že projíždí stories, kde jsou krátká videa, často si ani nezapnou zvuk. TikTok je příliš rychlý. Na Facebooku už mnozí nejsou. Mají potřebu sáhnout po něčem s hlubším kontextem, pomalejším a delším. Podcast může mít i čtyřicet minut a oni jsou schopní ho poslouchat. Vždy tu bude touha po něčem hlubším. V Americe je to největší trend, v Česku to vybuchuje. Já rád poslouchám Vinohradskou 12, kde dostanu informace o jednom tématu i s kontextem a archivními nahrávkami.
Není právě v tomhle ta důležitost veřejnoprávních médií, že jsou jako jediná schopna uceleně a v kontextu informovat? Jak se stavíte k útokům proti nim?
Podobně je to ve Velké Británii s BBC. Lidé tam už odmítají platit veřejnoprávní poplatky. Je to další fenomén dnešní doby. Vedle populistů tu máme právě tyto útoky, rozmělnění toho, co znamená fakt a co je názor. Jde o snahu vyvolat v lidech paralýzu, že pravda asi neexistuje. Tohle se projevuje napříč Amerikou i evropskými zeměmi. Souvisí to nepochybně se sociálními sítěmi.
Často také pěna všedních dní – jednodenní kauzy – zakrývá skutečně vážné problémy.
Ano, kouřové clony. Začne se dít něco vážného. Dám příklad. Prezident řekl, že by byl pro přesunutí české ambasády do Jeruzaléma. Tak to byl na světové úrovni poměrně vážný výrok, který se řešil, ale vytvořila se pro média clona v podobě nějakého bláznivého výroku pana mluvčího.
Často vytváříte satiry na televizní obsah, ale zároveň jste teď jedním ze soutěžících StarDance. Je tedy podle vás asi kvalitní TV zábavou. Co vám tato soutěž dala?
StarDance si dlouhé roky drží úroveň a kvalitu. A má mamka na něj kouká od první série, takže když mi volali, věděl jsem moc dobře, o co kráčí. Dala mi mnoho. Lepší koordinaci pohybů, taneční dovednosti, nové přátele a zážitky na celý život. Vždycky jsem si říkal, jestli nejsou ty řeči o pevném kolektivu a „rodině StarDance“ jenom nějaké PR proklamace, ale musím potvrdit, že ta atmosféra kolem je skvělá. Obrovský zážitek.
