Dítě, které šikanuje, je oběť a potřebuje pomoci, říká psycholog Radek Ptáček | Pro ženy | Blesk.cz

Dítě, které šikanuje, je oběť a potřebuje pomoci, říká psycholog Radek Ptáček

8. prosince 2018 | 06:00

Šikanu může spustit úplně cokoliv. A obětí se mohou stát i děti, o kterých si myslíme, že jsou sociálně zdatné a psychicky odolné. Bohužel. A co můžeme udělat my rodiče? „Tou nejdůležitější prevencí je připravit dítě na všechno, co se může v životě stát. Mít s ním dobrý vztah a trénovat si povídání,“ radí psycholog Radek Ptáček.

Jak skutečně poznám, že je mé dítě šikanováno?

Než se rodič začne zajímat, jak šikanu poznat, měl by se zajímat o to, jak jí předcházet. Je to elementární věc, kterou rodiče, zvláště v České republice, hodně zanedbávají. Protože velmi často o tom sami neuvažují nebo si myslí, že jejich dítěte se to netýká. 

A pak se třeba velmi diví…

Ano, přesně tak. Takže úplně na úvod je dobré říci, že děti – zvláště v kolektivech základních škol – se sociálním vztahům učí a dokážou být k sobě velmi podlé. Každý rodič, jehož dítě vstupuje do jakékoliv instituce (školy, školky, kroužku), by měl s dítětem hovořit o tom, co se všechno může stát a jak se taková šikana projevuje. Měl by dítě informovat o tom, že když po něm bude někdo chtít něco, co se mu nebude líbit, tak dítě musí reagovat. Už tahle forma rodičovské prevence dokáže zabránit velké části případů šikany.

Takže co máme jako rodiče dělat?

Nejlepší prevencí šikany vedle informování je dobrý vztah. Nic nenahradí to, když rodič dítě naučí, že si na konci dne spolu popovídají. Takže jestli informace jsou prevence, druhý krok je, že si s dítětem povídám, ptám se, co kamarádi a tak, a pokud tohle dělám, dramaticky snižuji riziko, že dítě bude obětí dlouhodobé šikany.

Co když se mnou dítě mluvit nechce?

Jestliže dítě není sdílné či se přepne do problematického módu, kdy rodičům nechce nic říct, musíte být tak trochu psychologem. Velmi často za mnou přicházejí rodiče a chtějí, abych jim řekl něco o jejich dítěti. Ale nejlépe znáte své dítě přece vy, obvykle říkám. Rodič musí mít odpozorované jeho obvyklou náladu a běžné chování. Měl by mít v sobě jakýsi rodičovský lakmusový papírek, kterým pozná, vycítí, že dítěti není dobře. Že je uzavřené, smutné, nebo naopak víc odmlouvá a jde do opozice. V této chvíli byste tedy měli začít řešit, co se děje. Ptát se na nálady, pocity, změny… A třeba zjistíte, že se k    němu někdo nevhodně choval. Když je to pak dlouhodobější, nastává problém.

Stalo se něco? 

Když už mám podezření na šikanu, jak se dítěte ptát?

Každý rodič by si měl tu taktiku, jak mluvit se svým dítětem, budovat celé jeho dětství. Pro všechny profesionály, ať jsou to psychologové nebo lékaři, je daleko jednodušší mluvit s cizími dětmi než se svými vlastními. Každý rodič ale ví, co funguje a co nefunguje. Kdybych přece jen měl dát nějaký postup, tak ve chvíli, kdy tušíme, že se něco děje, nejdříve pokládáme obecné otázky, abychom zjistili, zda s námi chce dítě vůbec mluvit: „Zdáš se mi nějaký posmutnělý, stalo se ti něco? Co se stalo během dne? Jak ses cítil?“ Pakliže nám dítě neodpovídá a my máme podezření, že se mu mohlo něco stát, tak už klademe konkrétní investigativní otázky: „Bylo ve škole všechno v pořádku? Byli na tebe všichni hodní? Co paní učitelka, co kamarádi?“

Ve chvíli, kdy se nám dítě svěří, že ho někdo šikanuje, jak postupovat dále? Co chtít například po škole?

Jestliže už máme nějaké objektivizované podezření, že se něco děje, tak bychom měli ve většině případů bezodkladně kontaktovat školu, protože to je instituce, která s tím může něco dělat. Jednoznačně nejprve doporučuji promluvit s třídním učitelem, který může ve většině případů tu situaci pomoci efektivně řešit. Nicméně stává se, že učitelé nad tím mávnou rukou, pak je samozřejmě nutné kontaktovat ředitele nebo třídního psychologa. Bohužel se velmi často setkáváme s tím, že rodiče pojali podezření, nebo se dokonce dozvěděli nějakou informaci, ale sami nad tím mávli rukou. Takže velký varovný prst pro rodiče: Nezůstávejte mlčící, zvláště ne v situacích, kdy máte podezření na šikanu.

Mnoho rodičů si myslí, že snaha učitelů zakročit proti šikanátorům je nedostatečná, nebo dokonce žádná. Co si myslíte vy?

Dostáváme se do doby, kdy rodiče extrémně zvyšují nároky na vzdělávací instituce, což je samozřejmě dobře, ale na druhou stranu to může vést k tomu, že mají na učitele, který třeba situaci vyhodnocuje správně, nepřiměřené nároky.

Bohužel z vlastní zkušenosti vím, že učitelé šikanu někdy přehlížejí…

V tom případě jde o problematický přístup pedagogů. My tomu říkáme „profesní slepota“, kdy učitelé říkají, že o nic nejde. Je to úplně stejné jako s těmi fyzickými tresty. Jedno plácnutí nemusí nic znamenat, ale jedno plácnutí může být také cestou k  závažnějším formám fyzického násilí.

Nehraje škola v šikaně také podstatnou roli? Stále rozřazuje děti na základě jejich schopností, a to šikanu jen podporuje…

Určitě víme, že způsob vedení školy, třídy, management třídního kolektivu, to vše hraje velkou roli v tom, jestli se rozvine šikana. A je jasné, že různé nálepkování dětí podle inteligence nebo podle výkonu může k šikaně jen přispívat. Učitel by měl jednoznačně podporovat týmovou atmosféru. Víme, že nejlepší prevencí je, když učitel se třídou pracuje tak, že o všem ví, všechno se říká, existuje tam takzvaná „peer kontrola“, tedy děti vědí, komu se mají svěřit, když se jim děje něco špatného. Nálada otevřenosti rozhodně přispívá k tomu, že šikana se vyskytuje v mnohem menší míře.

Ten, kdo vybočuje

Co takové známkování? Nepřispívá k šikaně?

Obětí šikany je nejčastěji ten, kdo z kolektivu nějakým způsobem vybočuje. Takže ve chvíli, kdy je třeba určitý chlapec nebo dívka mentálně pomalejší, má špatné známky, může se mu lehce stát, že se stane šikanovaným. Rovnost a otevřenost přispívají ke snižování rizika šikany.

Teď z opačné strany. Co když máme jako rodiče podezření, že naše dítě šikanuje ostatní?

Tohle je problém, který řešíme mnohem méně, ale je to problém závažný. Protože si často říkáme: „Chudinky oběti, neřádi šikanující.” Ale musíme si uvědomit, že i dítě, které šikanuje, je v určitém smyslu obětí a potřebuje pomoc. Perzekuovat šikanéry k ničemu dobrému nevede. A když – tak jen k tomu, že jim samotným můžeme způsobit problémy. Příčiny šikany je nutné hledat v prostředí školy nebo rodiny. Musíme si uvědomit, že šikanující by měl být nějak potrestán, ale že zároveň potřebuje podporu, a možná i někdy daleko větší než jeho oběť.

Kyberšikana je problém, odborníci si s ní stále nevědí rady!

Stále častěji se mluví o kyberšikaně. V čem je záludnější než klasická šikana?

Největší záludnost kyberšikany spočívá v tom, že s ní vlastně pořádně neumíme zacházet. Rodič – ať už se jedná o rodiče lidského nebo zvířecího – dovede bránit své mládě před přirozenými hrozbami, kterých si je nějakým způsobem vědom. Bohužel, většina rodičů si v dnešní době neuvědomuje všechny hrozby, a tudíž ani nevědí, jak své děti proti všem nástrahám bránit.

A poradíte jim, jak děti před kyberšikanou chránit? Jde to vůbec?

Opět platí, že základní podmínkou je prevence. Většina rodičů vůbec neví, jakým způsobem děti vychovávat v souvislosti s pohybem na internetových stránkách a sociálních sítích. Je to vlastně stejné jako s běžnou šikanou – nejprve musí být připraven rodič, ten musí připravit dítě a musí tady probíhat efektivní komunikace v ovzduší důvěry.

Můžete být konkrétnější?

Jestliže už je dítě na sociálních sítích, používá e-maily, což už je smysluplné v určitém ohledu a míře již od mladšího školního věku, tak ho musíte v první řadě poučit, co se všechno může stát. Sdělit mu, že tam nejsou jenom kamarádi. Vysvětlit mu, jak se v tom elektronickém světě pohybovat. Stejně jako mu vysvětlujete, že když je červená, tak se stojí, když je zelená, tak se jde. I v tomhle případě základní pravidla dává rodič. Stejně když pak dítě pustím poprvé na nákup, tak na něj raději koukám z okna, jestli se něco neděje, a pak si s ním o tom popovídám.

Takže je dobré stanovit pravidla?

Je to dokonce nutné. Než dítě pustím na sociální sítě, musím si s ním domluvit jasná pravidla. Úplně ze začátku bude věci na internetu dělat společně s rodičem. Když se dítě přiblíží třeba k desátému roku, tak se s ním domluvím, že mu dám větší prostor, ale třeba mu jednou za dva dny zkontroluji facebookový profil nebo e-mail. Protože stejně jako potřebuji vědět, se kterými dětmi se schází, a potřebuji znát jejich rodiče, taktéž musím znát lidi, se kterými se stýká na internetu. A tuto ochranu by měl rodič poskytnout dítěti téměř až do osmnácti let. Dítě musí průběžně monitorovat a upozorňovat ho na rizika, která mohou nastat. A pakliže nastanou, tak je s ním řešit.

Předpokládám, že zákaz mobilu, počítače a internetu nemá smysl?

Tady platí – a u elektronických médií dvojnásob – že jakákoliv forma restrikce obecně nevede k žádoucímu chování. Pokud chci dítě naučit, aby používalo počítač rozumně a nesedělo osm hodin u počítačových her, tak nic nevyřeším tím, že ten počítač úplně zakážu. Stejně když vidím, že se chová problematicky na Facebooku, nic nevyřeším, když mu Facebook zatrhnu.

A jak mám reagovat, když se mi chování dítěte na internetu nelíbí?

Určitě by mělo zaznít, že při selhávání dítěte je vždy na prvním místě nutné řešit selhání rodičů. To problematické chování muselo dítě někde odpozorovat. Nebo je čistě produktem toho, že se mu rodič dostatečně nevěnoval. Takže – když dítě udělá něco problematického, každý rodič musí nejprve zpytovat své svědomí, proč k tomu došlo, a vyřešit si to sám se sebou. Až pak tomu dítěti říct, jak by to mělo být (spíš než to, jak by to nemělo vypadat). A bohužel česká výchova je především o tom, že dětem říkáme, co nesmějí a co bylo špatně, než abychom jim říkali, jak to mělo být a jak je to dobře.

Kdo víc šikanuje: holky, nebo kluci?

Kdo šikanuje víc, se nedá říct. Dívky i chlapci šikanují ve stejné míře, jen pravděpodobně odlišnými způsoby. My můžeme být senzitivnější vůči těm chlapeckým formám šikany, které jsou častěji doprovázeny verbálním nebo fyzickým násilím, zkrátka je lépe identifikujeme. Ale ty formy šikany mezi dívkami mohou být daleko rafinovanější, hůře zachytitelné. Rozhodně ale nemůžeme říci, kdo víc šikanuje.

Co může šikanu spustit? Je to třeba tím, že dítě je outsider a například nezná nové trendy? Nebo je to povahou?

Šikanu může spustit v zásadě úplně všechno. I to, co nečekáme. Každý přichází z    jiné rodiny a nevíme, co jak které dítě vnímá jako určitou slabost toho druhého. Takže i děti, o kterých si myslíme, že jsou sociálně zdatné a psychicky odolné, se mohou stát obětí šikany. V dětském kolektivu totiž nedovedeme nikdy předvídat, co se tam stane. Proto je nezbytné, aby si i rodiče dětí, které jsou podle nich v pohodě, byli vědomi toho, že i ony se mohou stát obětí šikany. Tou nejzákladnější a nejdůležitější prevencí je říkat, co se všechno může v životě stát. Mít s dítětem dobrý vztah a trénovat si povídání.

Liší se šikanátor od kyberšikanátora?

Běžná šikana, třeba ve smyslu fyzické šikany, vyžaduje vlastně určitou odvahu od šikanujícího. U kyberšikany se za rouškou anonymity může schovat prakticky kdokoliv. Takže těch potenciálně šikanujících na sítích je daleko více než těch běžně šikanujících. Zároveň víme, že mezi dětmi a mladistvými může kyberšikana napáchat na psychice daleko větší škody než ta běžná šikana, která možná i ve školách ustupuje.

Kyberšikana je tedy záludnější. Jak se můžeme bránit, když často ani nevíme, odkud pochází?

Šikana vzniká tam, kde je „šero“, nebo dokonce „tma“. Obvykle v dětských kolektivech, když někam posvítíme, tak se ta šikana doslova rozplyne jako stín. Dospělá šikana bývá velmi často promyšlená a může být devastující. Děti nejsou takoví stratégové a nedovedou vytvářet tak elaborované formy šikany. Takže jestliže se na sociální síti objeví šikana dítěte, tak je to nejčastěji v sociálním kruhu vrstevníků nebo spolužáků. A vztahuje se k nějaké vlastnosti nebo chování, které dítě v kolektivu vykazuje. Viník či pachatel se u dětské šikany častěji identifikuje lépe než u kyberšikany dospělých. Není to samozřejmě ale pravidlem. I když dětská šikana nemusí být tak elaborovaná, může mít na dětskou duši i zcela fatální vliv. Bohužel známe případy sebevražd dětí a mladistvých, které byly spuštěné nějakou formou kyberšikany.

Jak moc je v České republice kyberšikana rozšířená?

Tady jsme úplně na začátku. Zatím k tomu psychologové a vědci nemají dostatečná data. Také nevíme, co vše považovat za kyberšikanu. Když o nás někdo něco ošklivého napíše? Musíme si být vědomi, že tento problém existuje, musíme ho jako odborníci studovat, řešit, co vlastně s tím. Ale zatím je to velká neznámá a pro rodiče i děti je to džungle. Víme jen, že je to opravdu velký problém. A musíme se jím zabývat. Ale řešit ho pořádně neumíme. Vždy ale platí, že rodič je pro dítě „strážcem brány“ před světem nástrah a nebezpečí a je jedno, zda fyzických nebo virtuálních.

Autor: Gabriela Kolinová
Diskuse ke článku
.