Klára Nademlýnská: Moje zákaznice nesmí vypadat jako paní

5. května 2018 | 06:00

Klára Nademlýnská o sobě říká, že není typ bláznivé návrhářky, která by si libovala ve výstřednostech. Přesto razí heslo, že každá žena by nehledě na věk měla mít nějaký šmrnc a oblečení by ho mělo spíš vyzdvihnout než srazit dolů. Letos v létě to bude dvacet let, co dala sbohem Paříži a rozhodla se otevřít v Praze svůj butik. Jak se od té doby změnila móda i její život?

Kláro, Váš butik letos slaví 20. výročí. Jak vzpomínáte na jeho začátky?

Byl to skok do neznáma, protože jsem do té doby sedm let pracovala ve Francii a nikdy jsem svou vlastní značku neměla. Musela jsem rozjet celou výrobu, sestavit tým lidí, rozhodnout, kdo bude stříhat, kdo šít. Hodně mi tehdy pomohla moje maminka, Goran, tehdy můj manžel (Tačevski  pozn. redakce), zase fotil a celkově dělal všechno pro to, aby to klaplo. Pak se k nám ještě přidala kamarádka Janka Kellerová, takže jsme byli taková svatá čtveřice, která do toho šla tehdy po hlavě.

Vzpomínám si, že se jméno Nademlýnská uchytilo v české módě rychle. Byla jste všude! Co vám nejvíc pomohlo? Bylo to tím, že tu chyběla konkurence?

Na jednu stranu to byla dobrá doba a na druhou těžká. Moc značek tady ještě nebylo, jak cizích, tak domácích, ale zároveň zde chyběly domácí krejčovské dílny. Stáli jsme před otázkou, kde vlastně naše limitované kolekce nechat šít. Ale rychle se to měnilo. Moje první přehlídka před dvaceti lety startovala společně s prvním ročníkem Designbloku. Do toho vznikaly nové módní časopisy, kde pracovali moji kamarádi a známí. V podstatě jsme tehdy všichni začínali společně a užívali si tehdejší tvůrčí étos, který s sebou devadesátky přinesly.

Jak to vidíte dnes, když je vše naruby? Značek je hodně, móda se neskutečně zrychlila, řada návrhářů ten tlak nezvládá a odcházejí z čela zavedených módních domů. 

Móda se proměnila neskutečně. Zpočátku jsme věřili, že mladí lidé se díky módním řetězcům naučí oblékat a až si začnou vydělávat, budou chodit nakupovat k návrhářům a originálním značkám. Ale s odstupem času mám pocit, že řetězce s rychlou módou lidem vkus spíš zkazily. Aby byla výroba levná, musí se na něčem ušetřit. Ani materiál, ani střih, ani výroba proto nejsou tak kvalitní jako u návrhářských značek. A tím, že lidé nevyrostli na kvalitě, nehledají ji ani v dospělosti. 

Jak s tím může návrhář bojovat?

Pozitivním rysem je, že se velké módní domy vrátily ke kreativním kolekcím. Značky více usilují o svůj vlastní rukopis, takže na první pohled dnes dokážeme rozeznat, že Gucci je Gucci a Dior je Dior. I já se snažím udržovat mezi svými kolekcemi linku. Moje zákaznice tak mohou svoje deset let staré šaty klidně nosit se současnými kousky, protože to stále jde kombinovat. 

Jaká je vaše současná kolekce pro jaro a léto?

Je hodně o šatech, ale najdete v ní také spoustu univerzálních topů, něco mezi svetrem a mikinou, které se dají obléknout sportovně i elegantně. Nechybí ani plátěné věci, trenčová bundička v béžové i černé variantě, věci kombinované s krajkou, bílé hedvábí s potiskem drobných hvězdiček, pastelové barvy... Postupně se všechno klube.

Máte letos v plánu něco speciálního u příležitosti 20. výročí?

Chystám se slavit přehlídkou v rámci Designbloku, který také slaví dvacet let. Postupně už se tedy nořím i do sezony pro podzim a zimu, ráda bych si vytvořila pár kousků pro radost pro tuto přehlídku. A inspiraci hledám i ve vlastním archivu.

V poslední době hodně řešíme, jak vytřídit šatník, v módě je minimalismus. Na druhou stranu jsme neustále bombardováni novými trendy. Do jaké skupiny patříte vy: Jste spíše sběratelka, nebo se vám daří udržovat v šatníku řád?

Jsem sběratelka, a to ve všem, nejen v oblečení. Doma u mě to vypadá úplně jinak než na upravených štendrech v butiku. Nejprve jsem se snažila věcí zbavovat, některé modely jsem dávala kamarádkám nebo jsme je prodávaly se slevou. Ale postupem času jsem zjistila, že je fajn mít v ateliéru takový průřez kolekcí a věci si nechávat, protože kolikrát zašátrám do historie a řeknu si „Jee, tyhle šaty měly něco do sebe, nemohla bych něco z toho použít do aktuální kolekce?”

Když máte ráno dvě minuty a stojíte před skříní, co vytáhnete jako první?

Moje uniforma jsou džíny, protože se celý den pohybuju v ateliéru nebo po schůzkách. Loni jsem se trochu naučila nosit i sukně, dlouhé a volné, k tomu ideálně kozačky. A hodně nosím svršky z vlastních kolekcí, ty mikino-svetry, v létě hedvábné topy a trička s potisky. To je moje oblíbená kombinace.

Máte sedmnáctiletého syna Natana. Probíráte s ním, co teď letí u mladých? 

To úplně ne, zpětnou vazbu dostávám spíš nepřímo. Ve svých kolekcích mívám úpletové tepláky. Jedny měly potisk retro cirkusu a Natan z nich byl tak nadšený, že v nich chodil celé léto. A také mi navrhl asi tři nebo čtyři potisky na triko. Kreslil logo Klára, ale každé písmenko vypadalo jako příšerka nebo zvířátko. Mělo to tehdy ohromný úspěch! Teď je trochu zlenivělý, protože chodí na anglický gympl, což je náročnější škola, která mu nedopřává tolik volného času. Ale doufám, že se k tomu jednou vrátí.

Je to ten typ teenagera, který se raději odreaguje na počítači?

Bylo to tak, ale spíš mezi deseti s čtrnácti, kdy hrál hodně hry. Snažili jsme se mu nastavit nějaký limit, ale někdy to nebylo zrovna lehké, takže jsme to nechali být. A tím, že jsme mu to nezakazovali, se toho nakonec nasytil sám. Teď už ho víc zajímají kamarádi.

S Goranem Tačevskim jste byli manželé 27 let, tvořili jste i nerozlučnou tvůrčí dvojici. Před šesti lety jste se rozešli, nicméně on je stále vaším dvorním fotografem. Stali se z vás přátelé?

Ano, vztahy mezi námi zůstaly dobré. Syn už je velký, takže si vybírá: Když chce být u táty, je u táty, když u mě, je u mě. Nemáme žádný problém s komunikací ani vyrazit si společně na večeři nebo na víkend.

Letos jste navrhla tričko pro Avon pochod proti rakovině. Máte s touto nemocí osobní zkušenost?

Mám řadu kamarádek, co si tím prošly. Rakovinu, i když jiného typu, jsem zažila i v rodině, takže vím, jak je těžké s tou nemocí bojovat. Myslím, že je skvělá jakákoli pomoc. Je to poprvé, co spolupracuju s Avonem, ale už předtím jsem se dvakrát zúčastnila charitativní přehlídky se sdružením Šance na dětské onkologii v Olomouci. Tam to člověka zasáhne ještě víc, protože se jedná o děti. A na Avon pochodu mi přijde skvělé, že se koná o opravdu velkou akci, do které se zapojí obrovský počet lidí. I celá ta medializace a apel, aby se o sebe ženy staraly a dávaly si na sebe pozor, jsou zkrátka důležité.

Jak vaše tričko vypadá? Má nějaký osobitý detail?

Je to typické Klára tričko. To znamená nahrubo ostříhaný úplet s viditelnými švy. Dámské je neonově růžové, oversize, na zádech na sedle má decentní logo a ve středu svislý saténový pruh, který symbolizuje Avon stužku a zároveň je to typický prvek mé tvorby. Ráda tyto saténové pruhy dávám i na záda kabátů nebo svetrů. Dětské triko je tyrkysové a má potisk myšáka s nosem, který opět symbolizuje stužku. A pánské triko je jednoduché, světle šedý melír.

Spolupracujete také s firmou Preciosa, pro kterou loni vytvářel boty Manolo Blahnik. O co jde?

Pro Preciosu jsem na zakázku vytvářela kolekci šesti modelů, jejichž tématem byla tradice našich řemesel včetně výroby skla. Hodně jsem se inspirovala lidovými kroji a motivy, což je zároveň moje hodně oblíbené téma. Nechávala jsem dělat výšivky, které jsme pak pošívali ještě kameny, jsou tam i tradiční šněrovací boty. Část kolekce byla v rámci veletrhu vystavena v Paříži a část putovala do Milána.

Zmínila jste Paříž, kde jste strávila deset let. Jak vás tehdy napadlo odjet? 

Poprvé jsem tam jela jako turistka, tehdy mi to dali rodiče k osmnáctinám, protože jsem strašně stonala, že se tam chci někdy podívat. A jakmile jsem vystoupila z vlaku, byla to láska na první pohled. Asi po roce od první návštěvy jsme se tam s Goranem začali přesouvat natrvalo.

Začít kariéru v Paříži zní jako sen. Ale nechce se mi věřit, že by to bylo tak jednoduché…

Zpočátku to byla divočina. Když jsme tam odjížděli, znali jsme tam s Goranem jen dva lidi. Vůbec jsme netušili, jak si budeme vydělávat na nájem, na jídlo a kde budeme bydlet. Ale byla to také velká životní škola.

Předpokládám, že vám to dodalo velkou sebedůvěru.

Určitě. Člověk se o sebe musel umět postarat sám, nebyla tam rodina ani kamarádi. Kvůli mým výjezdům mi navíc na pasovém oddělení Prahy 5 dělali peklo. Dokonce mě dotlačili, abych si nechala udělat vystěhovalecký pas, takže jsem musela pokaždé na ambasádě žádat o vstup do země, když jsem chtěla jet domů za rodiči.

Byly momenty, kdy jste si s Goranem říkali, že to vzdáváte a jedete zpět?

Ne, myslím, že o tom jsme ani jeden nepřemýšleli. I přesto, že byly chvíle, které vypadaly hodně špatně. Třeba jsme neměli ani na lístek na metro, takže jsme přes půl Paříže šli na schůzku pěšky. Já jsem si také přivydělávala jako modelka, takže jsem třeba hodinu se svým fotobookem kráčela pěšky na casting. Tam ho prolistovali, řekli „vy se nám nehodíte” a já jsem šla zase hodinu pěšky domů.

Jak se vám dařilo nepropadat v takových chvílích depce?

Možná to v sobě mám dané, že i když jde hodně do tuhého, tak mě chrání nějaký pud sebezáchovy nebo životní optimismus, takže se takovými věcmi nikdy nenechám položit. Samozřejmě jsou i momenty, kdy se propadnu do blbé nálady, ale většinou se vždycky snažím najít řešení. Jsem taková tichá bojovnice, která se snaží jít dál.

Kdy nastal zlom a začalo se vám dařit?

První dva roky byly hodně krušné. Až třetí rok jsem sehnala pořádnou práci. Tehdy jsem pro pár svých kamarádek šila doma a jedna z nich přišla s tím, že značka France Petrovich & Eva Robinson hledá modelistku střihů. Jenže jsem v té době ještě pořádně nemluvila francouzsky, takže jsem se učila za pochodu. Nejdřív jsem k nim nastoupila na zkoušku na týden. Dali mi tři návrhy, abych je realizovala, a nakonec mi řekli, abych zůstala. A zůstala jsem sedm let.

Odstěhovala jste se rok před revolucí. Potkávala jste se tam tehdy s budoucími hvězdami českého modelingu?

Ano, seznámila jsem se tam s Terezou Maxovou, Evou Herzigovou, Danielou Peštovou, Jarkou Rytychovou… Simona Krainová tam tehdy také byla. Ne, že bychom se vídaly často, protože každá měla co dělat, ale byly jsme v kontaktu. A s Terezou nám to přerostlo v přátelství, které trvá dodnes.

Které ženy vás inspirují?

Nejsem zrovna obdivovatelka typické krásy ve stylu hubená, blonďatá a perfektně nalíčená. Líbí se mi, když mají ženy nějaký osobitý rys, který umějí prodat. V tomto ohledu pro mě samozřejmě byly bezbřehou inspirací Francouzky, protože působí přirozeně, i když také používají kosmetiku, barví si vlasy, oblékají se značkově. Jen to nějak dovedou dělat s grácií a lehkostí. Češky naproti tomu mají sice fyzické přednosti, některé jsou opravdu krásné ženské, mají skvělou postavu, ale dokážou to totálně zabít tím, co všechno na sebe dají. 

A které Francouzky jsou ty vaše módní ikony?

Vždycky se mi líbila Vanessa Paradis a čím je starší, tím má podle mě větší jiskru. Ze starší generace zase obdivuju Jane Birkin a úžasná je i její dcera Charlotte Gainsbourg. To jsou pro mě skutečné ikony.

Často se vás novináři ptají, jestli mají Češky vkus. Četla jsem vaši odpověď z roku 2006 a tam jste ještě nebyla tak přesvědčená. Jak to vidíte dnes, posunuly jsme se?

Samozřejmě nemohu srovnávat celou Českou republiku, ale minimálně v Praze se to velmi posunulo. Čím dál častěji potkávám i ženy, které jsou samy inspirativní. Pořád je tu ale tendence schovávat se za drahé značky bez toho, aby člověk vyjádřil svou osobnost. Mně imponují spíš lidé, kteří se nebojí koupit si něco neznámého nebo českého a stojí si za tím, než ti, kteří si koupí nějakou jistotu, drahou značku s nálepkou světovosti. Ale ano, zlepšilo se to.

Související články
1080p 720p 360p
DesktopMobile