Říkáte: "Žiju své štěstí a můžu to naučit i vás." Jak tomu mám rozumět? Štěstí se dá naučit?

To je krásná otázka. Ano, štěstí je stav mysli a dá se naučit. Často si myslíme, že štěstí je cosi prchavého, co sídlí kdesi mimo nás. Máme pocit, že své štěstí nemůžeme ovlivnit, že jsme oběťmi osudu, nebo dokonce na štěstí nemáme čas... A plánujeme ho do budoucnosti. Až děti odrostou, až nás povýší v práci, až...

Prozradím vám důležitou pravdu: budoucnost neexistuje! Existuje jen a jen přítomnost. Když toto člověk pochopí a začne se učit v přítomnosti žít, užívat si ji, štěstí se dostaví. Potom se dějí zázraky.

O co přijdu, když se coby žena na žádnou duchovní cestu nevydám, protože mi to bude připadat trochu iracionální?

O sounáležitost, o lásku, o svobodu, o tančení v dešti, o sílu, o divoké zvíře v sobě. Duchovní cesta může znít trochu neuchopitelně a tajemně, ale je to jen cesta k sobě. Cesta poznání sama sebe, svých emocí, toho, co chci, co nechci, kdo jsem, kde jsem a proč tu jsem. Na duchovní cestě jsme všichni, není to nic iracionálního. Někdo si to uvědomí dříve a někdo později.  

O ženské intuici se často mluví, ale jak ji v sobě probudit, když si myslím, že se na ni vážně spoléhat nemohu? V čem člověku může pomoci?

Ženská intuice, a jsme zase u toho. Často se o ní mluví, ale nikdo vlastně přesně neví, co to je, a lidi mají pocit, že ji poslouchají snad jen nějaké čarodějnice. Přitom to není nic jiného než vnímat, co chci a co nechci.

Já vím, takto přemýšlet nejsme zvyklé. Existuje přitom jeden mocný a přitom úplně jednoduchý nástroj, jak poznat, co je pro nás dobré. Je to radost. Poslouchat ženskou intuici znamená dělat to, co mi dělá radost.

V čem člověku pomůže, když v sobě probudí schopnost řídit se svou radostí?

Zkuste se na chvilku zasnít, opravdu. Zavřete oči, zhluboka se nadechněte a vydechněte, nechte odejít všechny pochybnosti a obavy. Představte si, kam vás to přivede, když budete dělat to, co vás opravdu baví.

Samozřejmě nejde ze dne na den vyskočit ze zajetých kolejí, ale jak píše Paulo Coelho v knize Alchymista: „Když si něco přeješ, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“

Tak se nebojte snít a uvědomte si, že takzvaný zdravý rozum je dobrý sluha, ale špatný pán.

Vy sama za sebou máte poměrně složitou životní cestu: těžké dětství, v němž nechybělo ani domácí násilí, dospívání provázené drogami a odmítání začlenění se do většinové společnosti. Co vás přivedlo k tomu, co děláte dneska? Jaké byly ty hlavní okamžiky změn?

Těch okamžiků bylo mnoho, ale já jsem za vše, co se v mém životě událo, nesmírně vděčná. Za všechny kopance, kterých se mi dostalo, i za ty, které jsem si uštědřila sama. Dnes už vím, že vše, co se v mém životě událo, bylo důležité pro to, co žiju a dělám teď.

Myslím, že prvním milníkem byly drogy. Tenkrát se hodně jezdilo na technoparty a já místo toho „profilozofovala“ s kamarádkou a rozšířenými zorničkami spoustu nocí nad otázkami smyslu života a nesmrtelnosti brouka. V té době jsem se začala zajímat o východní nauky, okultní vědy, šamanismus apod. Za bezesných nocí jsem přelouskala tuny knih.

Odtud už vedla cesta k tomu, že jste se začala zabývat duchovnem profesionálně? 

První veliké poznání mi do života přinesl můj syn, kterému je dnes patnáct let. Hlavně díky němu jsem potkala svou duchovní učitelku Míšu Miňovskou, začala se učit práci s energií, psychologii, získala jsem III. stupeň rei-ki. Přestala jsem se bát snít, a když můj syn nastupoval do 1. třídy základní školy, já jsem se dostala na pražskou AMU, na katedru nonverbálního a komediálního divadla.

Po osmi letech „divadlování“ mě pak k duchovním naukám vrátilo narození dcerky a já teď vědomě provázím sebe i další ženy na jejich cestě.

Mimo jiné vedete semináře nazvané Sebevýchova a učíte, že našimi nejlepšími učiteli jsou naše vlastní děti. V čem?

Ano, miluji slova Jaroslava Duška, který říká, že naše děti jsou vtělené božství. To je velká pravda. Děti jsou dokonalé bytosti, jakými jsme byli i my. Dnes je vědecky dokázané, že prvních šest let života trávíme v podstatě v hypnóze a to, co žijeme jako dospělí, je posthypnotická sugesce. Řídíme se naučenými programy, které nám byly vštípeny v dětství, kdy jsme ještě nedisponovali kritickým myšlením.

Těch programů je mnoho, určitě je znáte. Například to, že se musí jídlo dojídat nebo že hodná holčička se neušpiní, musí poděkovat, neběhá. Byli jsme přesvědčeni, že svět je nebezpečné a nehostinné místo: tam nechoď, spadneš, nelez tam, polož ten kámen. A ke všemu si myslíme, že všechno je důležitější než my: chytit autobus, být někde včas, dodržovat pravidla. Říkáme tomu slušné vychování, ale je to otroctví.

Jak se k tomu postavit jinak? 

Je na nás, jestli tyto programy budeme předávat dál našim dětem, nebo se je díky nim naučíme rozpoznávat a opouštět. Děti nejlépe vědí, co je pro ně dobré, mají plně vyvinutou schopnost řídit se svou radostí, svou intuicí.

To učím i na seminářích. Sebevýchově místo výchovy. Propojuji duchovní techniky, pohyb, vedené meditace, sílu a ochranu ženského kruhu, s technikami hereckými, které nám dovolí prožít a vyjádřit potlačované emoce, rozkrýt, co jsme my a co je naučený program.

Říkáte také, že bychom se jako dcery měly vyrovnat s podvědomým nutkáním vyhovět svým matkám. Co přesně máte na mysli? V čem se jim snažíme vyhovět, a neměly bychom?

Jediné, co každá dcera od své mámy potřebuje, je přijetí a důvěra. Potřebujeme cítit, že nás maminka přijímá takové, jaké jsme, že nám důvěřuje. Je to důležité pro naše ženství, pro náš pocit, že jsme přijaty do světa žen.

Problém je, že naše mámy to většinou prostě nevědí. Řídí se svým naučeným programem chránit svou dceru a často nám udílejí nevyžádané rady a omezení. My to vnímáme jako nedůvěru, a proto nás to někdy tak štve. Zároveň se neustále podvědomě snažíme maminkám dokázat, že jsme hodné a dobré ženy. Místo toho se potřebujeme naučit dělat věci tak, jak to vyhovuje nám a našim dětem.

S otci takové problémy ve vzájemném vztahu nemáme?

S otci takové problémy většinou neřešíme, s otci toto řešívají synové.

Co to podle vás doopravdy znamená, když má člověk rád sám sebe? Asi to bude něco jiného, než když se někde píše, že člověk má být tak trochu sobec, že?

Naopak, je to přesně to. Když někdo najednou začne říkat „ne“ nebo přestane dělat, co ho nebaví a nenaplňuje, ostatní ho označí za sobce. Je velice důležité uvědomit si, že co si o mně myslí ostatní, je informace pro ně, a ne pro mě.

Mít se ráda znamená hýčkat se a naslouchat svému srdci. Věnovat se tomu, co mi dělá radost, alespoň pár minut denně. Kdo se má rád, nikdy neubližuje, ale naopak vždycky obohacuje. Jedině tolik lásky, kolik dokážeme dát sami sobě, dokážeme dát ostatním.

Tereza Těšínská o sobě říká: "Vím, že mi byla dána schopnost provázet ženy na jejich duchovní cestě. A tomu se s radostí a láskou každý den věnuji, za to každý den děkuji. Žiju své štěstí a můžu to naučit i vás." Na tohle téma vedle toho, že má svůj blog, napsala e-book a hlavně vede různé kurzy a semináře.