Tohle je už třetí díl Návštěvníků, kde dabujete Jeana Reno. Který díl máte nejraději?

Určitě jedničku. Tenkrát to bylo něco nového, ale to už je tak dvacet let zpátky. Lituji, že jsem to tenkrát neviděl v kině, protože to by bylo mnohem působivější. Oni jsou super všechny díly, miluju spojení těchhle dvou šílenců.

Chtěl byste se s nimi ve skutečnosti potkat?

Kdyby oni byli přístupní, tak myslím, že bychom si rozuměli, pokud bych ovšem francouzsky mluvil tak, že bychom spolu mohli vtipkovat, protože jinak bych pro ně byl asi nudný patron a nemělo by cenu je zdržovat.

Vy dabing děláte hodně a váš hlas zní ústy mnoha herců. Je někdo, koho vyloženě rád dabujete?

Mám je rád všechny, nedělám mezi nimi žádné rozdíly, ale vím, že nejvíc mě bavil život s Robertem Redfordem. Tři dny Kondora, Bosé nohy v parku a podobně. Ale on je už docela zapomenutý, mladá generace už ho vůbec nezná.

Doma máte dvě mladé herečky a dabérky. Hrajete někdy doma hru, že ztlumíte zvuk a z legrace vymýšlíte nové dialogy?

Doma jsme to nedělali, ale když jsme natáčeli Cesty domů, tak jsme v partě dělali Prostřeno! a tam jsme při jedné návštěvě udělali tuhle věc: bylo nás asi pět, rozhazovali jsme si role a improvizovali jsme a bylo to docela zábavné.

Návštěvníci cestovali v čase. Chtěl byste mít tuhle možnost?

Já jsem obdivoval Pana Broučka Svatopluka Čecha, což je v podstatě princip Návštěvníků, a strašně rád bych se chtěl podívat do budoucnosti, až budou moje děti skučet chorobami, kterými skučím já, tak jak ta doba bude vypadat. Zdá se mi, že všechno má tak strašné zrychlení, že už bych tomu v té době ani nerozuměl. Já už třeba dneska nekomunikuji se svými dětmi na úrovni internetu a sociálních sítí. Stejně tak rád bych se podíval dozadu. Rozhodně ne do husitství, protože nenávidím armádu a války, sekání údů, takže tam bych si moc neužil a nedovedu si představit, že bych byl hrdinou v bitvě u Soběslavi. Nejraději bych se ocitnul v renesanci ve Veroně v době Romea a Julie. Jinak jsem ale rád, že jsem rád, protože před rokem jsem to už měl málem za sebou, takže jsem rád, že jsem teď, raduju se z každého dne a nemohu říct, že bych měl víc rád lidi. Ono je to dost těžké a ten, kdo říká, že je má rád en gros, tak mu nevěřím.

Co vás třeba potěšilo dneska?

Takhle se toulat po Praze a být na Maltézském náměstí, kam jsem se nedostal už třeba deset let – chyba veliká! Ono je ale pořád něco důležitějšího, nějaká práce, rodina velká, furt se o něco starám. Mám ještě dva kluky. Jeden může dělat muziku do filmů: ten nejstarší, Adam, který vystudoval HAMU, klavír u profesora Langra. Jenže on se na to vykašlal, udělal si pilotní zkoušky a živí se u soukromé společnosti jako pilot. Pak mám ještě mladšího syna Pavla, který natočil moc hezký, krátký film věnovaný Karlu Jaromíru Erbenovi. Jmenuje se to Lesa pán a je to horror. Velmi se mu povedl, říkám to jako pyšný otec a možná nejsem soudný, ale já v tom vidím poetiku Františka Vláčila. Měl jsem z toho ukrutnou radost – a přitom to dělali v podstatě na koleni. Dělala se sbírka, kam jsme přispívali my a spousta jiných na sociálních sítích. Nadšenci, kteří do toho vložili spoustu úsilí. A myslím, že výsledek se povedl.

Takže vám vaše děti dělají radost?

Ony by mi dělaly radost, i kdyby nedělaly tu profesi, kterou se snaží dělat. Dokonce si myslím, že kdo ví, kam je to zavane. Já, kdybych nekončil gymnázium za normalizace, tak mě možná ani herectví nenapadlo, i když k tomu mám sklony a možná i talent. V této době, kdy se dá cestovat a zabývat se čímkoliv, tak myslím, že bych toužil po soběstačnosti a snažil bych se podnikat. Rozhodně bych už nešel herectví studovat, buďto bych šel rovnou hrát, nebo bych studoval něco, co by mě víc duševně obtěžkalo.

Nakonec jedna otázka: když jste zmínil to své zdraví, jak to teď s vámi vypadá?

Dobré, naštěstí zatím všechno dobré!