O svých těhotenstvích, dcerách a touze závodit si s námi popovídala Olga Menzelová.

Dočetla jsem se o vás, že jste hodně soutěživá. Přistihla jste se někdy, že soutěžíte s někým nebo něčím a úplně vás to rozesmálo?

To se děje často. Mám takovou povahu. Soutěžím s lidmi, kteří o tom ani netuší. Třeba na přechodu, a to ať spěchám nebo ne, chci být vždycky na druhé straně první. A i když nespěchám, mám tašky, kočár, přesto vždycky chci vyjít první a na druhou stranu se dostat dřív, než ostatní, což se mi ne vždycky podaří. Od té doby, co jsem se o tom někde zmínila, tak mě zastavují lidé na ulici a říkají mi: „My máme taky takovou zálibu, nebojte, nejste v tom sama.“ Jeden právník se mi přiznal, že chodí do práce Celetnou kde je uprostřed pruh pro slepce a snaží se co nejdál dojít středem pruhu a neuhnout. Takových historek mám spoustu, a těší mně, že je nás takových cvoků víc.

Myslíte si, že soutěživost je dobrá vlastnost?

Ano. Ale všeho s mírou, protože cokoli, co je dovedeno do extrému nebývá dobré.

Soutěžíte raději s ženami nebo s muži?

Jednoznačně s muži!. Pro mě je větší zábava porážet muže. Nesou to hůř.

Máte nějakého soupeře, kterého jste ještě neporazila a chtěla byste?

Takhle praštěná zase nejsem, ale když jezdím na běžkách, tak mě baví porážet muže, protože oni neradi prohrávají a tím spíš ve sportu a se ženou. Takže když jsem při síle a mohu je předběhnout, tak to udělám a oni se snaží za mnou držet a funí a já i kdybych měla umřít, tak je nenechám aby mne dostihli. Štve je to a já se tím bavím.

Dovedete si představit, že byste zase závodila?

Určitě! Mně se totiž opravdu stýská. Jeden z mých snů, který se už nikdy nesplní, je ten, že jsem chtěla na Olympiádu. Nebyla jsem zase takový talent, abych se tam mohla dostat, ale když jsme s Aničkou ve Stromovce a vidím stadion Olymp a jsou tam závody, tak to ve mně vibruje a mám chuť se přihlásit na nějaké veřejné závody. To bych ale musela mnohem víc trénovat a na to bohužel nemám čas, ale chtěla bych moc. Aby mě Anča viděla běžet. Mně ani Jirka neviděl nikdy závodit, a to jsme spolu dlouho. Mám pocit, že už jsem s ním byla a ještě jsem nějaké veřejné závody v té době běhala, ale on mě nikdy neviděl, a to mi je docela líto.

Vidíte některou z těchto svých vlastností na holkách? Na Aničce už to musí být poznat.

Obě dvě jsou rychlé. Anička je mnohem citlivější, ale není příliš soutěživá. Je ambiciózní v tom, že jí dělá radost, když je v něčem dobrá, ale já jsem už v jejím věku ráda soutěžila v běžeckých soutěžích. Anička začala chodit na atletiku do Dukly, ale pak jsme ji museli odhlásit, protože skloubit atletiku s rozvrhem školy bylo komplikované. A i když měla možnost jet na závody, tak se jí nechtělo. Třeba to ještě přijde, možná je pořád moc malá. Zdá se, že Evička by mohla být také sportovně nadaná. Má dlouhé nohy, chodit začala sama v devátém měsíci a je mnohem dravější než Anča, už teď je vidět jaký je to sígr.

Jak vlastně Anička přijala svoji mladší sestřičku?

Miluje jí a je šťastná, že je to holka. Měla k tomu takový hodně vtipný komentář, říkala: „Maminko, to je skvělý, že je to holčička, s chlapama jsou samé potíže.“ To mi přišlo opravdu vtipné. V pěti letech věděla, jak se v životě věci mají.

Chytrá holčička. Chodí už taky do školy, jak ji to baví? 

Ví, že tam chodit musí a už si na to i nějak zvykla. Zezačátku se prý občas přihlásila, tvrdila, že už to má hotové, že ji to už nebaví a že jde domů. To se teď už naštěstí neděje. Má ve škole kamarády a skvělou paní učitelku, tak uvidíme.

Takže Anička byla nadšená, že budete mít holku, vám to bylo jedno?

Spíš jsem chtěla holku, přiznávám se. Myslím, že je štěstí, když se narodí zdravé dítě a maminka ho v pořádku odnosí, což u nás tak proběhlo. To, že se nám narodila holka, a my si všichni holku přáli, byl pro nás dárek navíc.

Doma tedy ta převaha žen nevadí?

Vůbec ne naopak, chlapeček by mezi námi trpěl.

Oba tatínkové jsou šťastní a holky je mají omotané kolem prstu?

Jirka je šťastný za dvě holky a mnohokrát mi řekl, že je raději, že jsou to obě holky. Jarda má z předchozího vztahu dvě holky a Anička je třetí, Evičku také miluje bez ohledu na to, jak to je. Oba mají rozum a jsou s tím v pohodě. Ostatně, v naší rodině by chlapeček mohl být trochu utiskovaný.

Vaše druhé těhotenství proběhlo hodně v tajnosti, kolik jste při něm přibrala a jak dlouho vám trvalo to shodit?

S oběma holkama jsem přibrala kolem osmi kil, což je málo a myslím, že za to vděčím genetice. Moje maminka odnosila tři děti a má stále skvělou postavu. Celé těhotenství jsem brala hodně sportovně a pořád jsem něco dělala a hýbala se. Ale je pravda, že rozdíl pěti let mezi narozením Aničky a Evičky byl znát. Regenerace po porodu trvala déle. U Evičky si moje tělo drželo určitou váhu po dobu kojení. Kojila jsem přes rok, a to jsem byla taková oplácanější, víc než jsem zvyklá.

Kdybyste měla srovnat průběhy těhotenství?

Tam byl jeden zásadní rozdíl. U Aničky jsem vůbec neměla klid, protože se děly věci, které byly problematické, a spousta osobních věcí nebyla vyřešena a navíc je za nás řešila média a to po svém. U Evičky jsem si nesmírně užívala klid. Téměř nikdo to nevěděl, což byl samozřejmě záměr, takže to druhé těhotenství bylo opravdu krásné. Žila jsem si s miminkem v absolutním klidu. Když to můžu porovnat, tak bych každé mamince přála, aby měla těhotenství hezké a klidné, protože ono se to všechno potom projeví. Anička byla hodně neklidné dítě. Evička je živé dítě, ale je klidná, dokáže si sama hrát a já jsem přesvědčená, že to má vliv. 

Vidíte rozdíl mezi tím mít jedno dítě a dvě děti?

První půl rok jsem si říkala, že to nic není, Evička byla malinká a hodně spala, Anča chodila do školy a já jsem si normálně stíhala práci. Teď je to jiné. Ztížené tím, že žijeme s holkama samy v bytě. Abych stihla všechno nakoupit a uvařit, mám pomocnici, která uklízí a taky hlídá. Skloubit péči o rodinu z prací je fuška. Pro sebe mi zbývá minimum času. Ale tuhle cestu jsem si vybrala a je to jen konstatování, nestěžuju si. Mohlo by to být všechno mnohem horší. Myslím si, že maminky, které mají děti v kratším časovém rozestupu, to mají složitější. Anča už je samostatná, obleče se, nají, dojde i za roh na nákup, takže to je pro mě velká pomoc. Nedovedu si představit, že bych měla dvě děti, bydlely jsme samy, měla bych práci a děti by byly dva roky od sebe.

Na čem teď zrovna pracujete?

V sobotu 2. dubna jsme otevřeli v Mladé Boleslavi v areálu kliniky Dr.Pírka výstavu „Zrozeno v ohni“. Je věnována českému sklářskému řemeslu a je instalována ve výjimečně krásném prostředí parku kliniky. Lidé ji mohou shlédnout zdarma, tak jako všechny naše výstavy. Klinika v čele s panem doktorem Najmanem uvádí postupně všechny naše expozice, které už byly někde uvedeny. A 25. dubna v den založení Nového města pražského otevíráme v Praze na Kampě náměstí venkovní expozici věnovanou výročí narození Karla IV. Bude tam minimálně měsíc. Výstava bude přístupna opět zdarma 24h denně a v noci bude osvětlena. A věřím, že na ní návštěvníci najdou mnoho nového, co zatím zůstávalo veřejnosti skryto.