"Zakládám v Chuchli pólo klub. Je to blázinec. Ufff! Rozumíš mi? Já vím, mluvím blbě česky. Jde to zleva, zprava, zepředu, zezadu. Investoři, architekt, spousta mailů... Taky každý den dávám lekce, jezdím na koni. A o koně se musíš starat. Nejen o ně. Vstávám a už se těším, až večer upadnu do postele…,“ vychrlila na mě Solveig a bezděčně přešla na tykání, které jsem ráda přijala.

Náš hovor plynul dál. Bylo to hezké těkání z tématu na téma. Poznávaly jsme se. Solveig mě strhla svou živelností, roztomile nedokonalou češtinou. Před očima jsem měla druhou Chantal Poullain – nespoutanost těchto žen, jejich gestikulace, šarm, zabarvení hlasu včetně francouzského akcentu jsou v podstatě totožné. 

Kdy jsi odešla z domova do světa?

V osmnácti letech. Odjela jsem do Vichy, kde byla vyhlášená jazyková škola.

Sem jsi přijela v devadesátých letech z Paříže, kde jsi pracovala v prestižním hotelu vedle Elysejského paláce. Proč jsi vyměnila Paříž za Prahu?

Protože se mi v Paříži přestalo líbit žít. Měla jsem pocit, že jsem všechny zážitky, které nabízí, už vyčerpala. Znala jsem její tep, stereotypy. Praha se mi oproti ní jevila živá. Startoval zde nový lifestyle. Byly to samé výzvy a já dostala chuť a energii tady něco začít dělat. Navíc otec tu byl celou zimu. Organizoval hony na bažanty na Konopišti. Nakonec tam vybudoval z evropského hlediska unikátní bažantnici, kterou nyní spravuje bratr. A mně se zase naskytla možnost dělat s módou.

Autor: archiv OK!

Vím, že na módu, o níž mluvíš, slyšeli kromě jiných osobností Olga Havlová, pánové Eben s Bartoškou a další. Teoreticky bys tedy měla být úspěšná. Byla taková i skutečnost?

Tak jednoduché to nebylo. Potíž byla v tom, že solventní Češi, začínající úspěšní podnikatelé, vlastně nová vznikající buržoazie, tu luxusní, ale nenápadnou eleganci až tak neocenili. Oni chtěli své postavení prezentovat efektními, někdy až opulentně zdobnými svršky, jestli mi rozumíš. Problémem byl paradoxně i fakt, že jsem tady byla první, tehdy příliš napřed. Na Pařížské a ani jinde nebyla žádná kultura prodeje, designu, prezentace. Někteří mi to dali později sežrat. Objevovaly se další butiky, začaly mě mírně válcovat sortimentem i cenami.

Klientelu jsi ale měla. Včetně první dámy.

Ano, a paní Olga samozřejmě nebyla jediná žena, která k nenápadné střízlivé eleganci tíhla. Ovšem stálých českých klientů, jimž byla tato poloha tichého luxusu sympatická, příliš nebylo. Nakupovali především cizinci.

Simona Krainová: Asi trpím syndromem Pyšné princezny

Kdy jsi obchod zavřela?

Bylo to při velké povodni v roce 2001. Už jsem neměla sílu dál byznys budovat a hlavně jsem měla tříletou dceru. Přeskupila jsem si priority. Toť vše.

Ze světa módy jsi pak rovnou přesedlala na koně? To byl velmi radikální obrat. Jistě si žádal i změnu životního stylu, prostředí…

Koním jsem se věnovala už ve Francii a dva jsem si do Prahy z Paříže přivezla. I tady jsem na nich stále jezdila, učila jiné. Takže o velký šok nešlo. Povodeň jen některé věci urychlila. Navíc jsem kolem roku 2000 koupila u Prahy farmu a založila na ní školu klasické jízdy na koni. Mimochodem – i zde jsem byla první, napřed před ostatními. Zase jsem bojovala s větrnými mlýny, vyšlapávala cestičku.

Boj s větrnými mlýny zřejmě miluješ, protože koňské pólo, které provozuješ, nemá v Česku tradici. Je to těžký technický sport, a navíc drahý. Mít jezdeckou školu, učit pólo, disponovat koňmi, starat se o ně musí být obtížné. Žádný velký zisk, řekla bych…

Pokud chceš s koňmi něco dělat, musíš je bezmezně milovat. Těžko lze všechny hodiny práce, starosti o ně přepočítat na prachy. Víš, já jdu do všeho na sto procent. Někdo to může považovat za handicap, ale já to vnímám jako výhodu. Potkala jsem fantastické lidi, kteří mi pomáhají. S pólem jsem se důvěrně seznámila před třemi lety. Byla to láska na první pohled. Rozhodla jsem se ji zprostředkovat i jiným, včetně dětí.

Celý rozhovor a další zajímavé texty najdete v aktuálním čísle časopisu OK! Magazine.

...

Autor: OK Magazín