Fotograf Tomáš Třeštík: Jsem nadšenej hromadič | Pro ženy | Blesk.cz

Fotograf Tomáš Třeštík: Jsem nadšenej hromadič

1. července 2015 | 06:00

V jeho bytě se jen těžko hledá stěna, na které by nebyly obrazy, graffiti nebo která by nebyla nějak pomalovaná. Jak se žije fotografovi Tomáši Třeštíkovi v bytě v činžáku na Letné, který je srdečním místem celé jeho rodiny a který zároveň funguje jako ateliér?

Vztah k umění a krásným věcem má Tomáš prostě v sobě. Jak by také ne, s touhle genetickou dispozicí: maminka Helena je jednou z nejvýznamnějších českých dokumentaristek, tatínek Michael je architekt, spisovatel a sběratel umění a sestra Hanka zase úspěšnou producentkou a taky radní pro kulturu v Praze 7, kde klan Třeštíkových před lety zakořenil.

V jakém okamžiku bylo definitivně jasné, že fotografování a nic jiného?

Konkrétní okamžik asi nebyl. Tak nějak to samo vyplynulo, když mi došlo, že nic jiného neumím a nic jiného už se asi nestihnu naučit. Třeba neumím vařit, což je teď všude dost populární.

U vás doma se nevařilo?

To opravdu ne. Táta nevaří vůbec a máma takovým tím punkerským způsobem. Jediný, koho vaření baví, je manželka Radka, ta to má v rodině. Teď jsme teda kvůli vám dva dny nejedli, abychom na fotkách vypadali dobře, ale jinak jíme všechno. Klidně i „prasárny“ z mekáče. V bio trendech moc nejedeme, nepoznám rozdíl mezi klobásou z masny tady na hlavní ulici a klobásou z trhu. Kdyby byl trh tady na ulici, tak si to tam klidně půjdu koupit, ale jezdit pro předraženou klobásu na náplavku fakt nemusím.

Co vás vlastně na Letnou přivedlo?

Máma měla za komunismu malý byt na Václaváku. Zůstal jediný v celém domě, všude okolo už byly jen kanceláře. Když mi byly čtyři roky a narodila se ségra, pro rodinu už to nebylo pohodlné. Nebyly tam parky ani dětská hřiště, a tak rodiče začali hledat byt na výměnu. Táta dřív na Letné bydlel a líbila se mu tahle ulice, tak s mámou začali lepit papírky s poptávkou po volném bytě na dveře. A tady se to povedlo. Po revoluci šel dům do privatizace, takže se nám náš byt podařilo odkoupit a později jsme přikoupili další. Pak jsem si tu udělal ateliér a spojil to i s vlastním bydlením.

Na zvoncích jsem si všimla jmen designérů Daniela Pošty a Zdeňka Vacka. Vybíráte si lidi, kteří s vámi budou v domě bydlet?

Zdeněk a Dan nebydlí v bytě, který by nám patřil, ale tip jim dala moje sestra Hanička. Dřív tam bydlela fotografka Alžběta Jungrová. Pak tady dlouhou dobu bydlel ještě DJ Robot, který je taky můj velmi dobrý kamarád.

Navštěvujete se někdy? Chodíte k sobě třeba na víno nebo na večeře?

Ségra tady funguje jako tmelící prvek, pořád něco organizuje. V bytech se ale moc nenavštěvujeme, jsem rád, že je tady chvíli klid. Potkáváme se za rohem 
v Bistru 8, vedle toho mají obchod s vinyly, vintage stereo hifi a s teniskami Robot s Martinem, přes ulici je umělecké knihkupectví Page 5 a je tady taky designové studio Heleny Dařbujánové.

Jak se rodil koncept zařízení vašeho bytu? Bylo to systematické, nebo to vznikalo spontánně?

Celá velká knihovna byla původně v obýváku v bytě o patro výš. Vypadalo to, že se sem vůbec nevejde, ale nakonec jsme ji sem naštěstí narvali. Stěnu s graffiti a šedou stěnu mám kvůli focení, chvíli to tak nechám a pak zase něčím nechám přemalovat. Tenhle byt je kuriózní v tom, že se hodně pronajímá. Točí se tu občas reklamy, a tak tady ty věci postupně přibývají. Proto jsem třeba rád, když přijedu někam do hotelu a jsou tam jen holé bílé stěny.

Jak do zařizování zasáhla vaše žena Radka?

Když se před třemi lety Radka nastěhovala, trošku přestavěla kuchyň. To bylo nutné, rozmístění skříněk jsme totiž původně vymýšleli my s tátou, a to by neměli dělat lidi, kteří akorát otevírají ledničku. Ložnice byla skoro prázdná, takže tu Radka zařizovala taky. V mnoha směrech má ale Radka úplně jiné uvažování než já.

V čem třeba?

Nemá moc věcí a pořád je třídí, necítí žádnou nostalgii. Zato já jsem hroznej věcař. Teď jsem třeba objevil otvírák ze skautského tábora a normálně jsem se rozbrečel, když jsem si vzpomněl, jak jsem s ním otvíral pivo. Miluju a obdivuju sběratelství, ale nejsem sběratel v pravém slova smyslu, spíš nadšenej hromadič. Sbíral jsem třeba staré televize, které mám teď tady v knihovně. Nezajímá mě, jak fungují, líbí se mi, jak jsou barevné.

Celý rozhovor a další zajímavé články najdete v novém čísle časopisu OK! Magazine, které je právě na stáncích.

...

Autor: Tereza Jandejsková