5°C
Četla jsem, že vaše rodina žije v Americe. Je to tak?
To není úplně přesná formulace. Člověk žije většinou tam, kde je doma. A to jsme pořád tady. Na chvíli, o které ještě nevíme, jak dlouho bude trvat, jsme dali dětem možnost poznat i jiný kraj a mrav.
Každopádně to chce velkou odvahu a je to skvělá idea, odvézt děti a dát jim do vínku angličtinu…
Odvahu to chce, ale když vás k tomu doženou okolnosti ze všech různých důvodů, tak tu odvahu získáte velmi rychle. Rozhodli jsme se 1. srpna a 10. srpna už jsme odletěli. Neměli jsme nic, jenom pronajatý dům. Nevěděli jsme, jestli budou děti moct chodit do školy. Tři čtvrtě roku jsme vyřizovali potřebná víza, nastaly i problémy a syn se mnou musel nějakou dobu čekat v České republice. Vůbec to nebylo jednoduché, ale povedlo se! Děti chodí legálně do státních škol. Matěj hraje hokej, a když to jde, jedu za nimi nebo oni za mnou, třeba na Vánoce. Jelikož je v Americe jiný školní rok, můžeme spolu být od května do září. A to jsme všichni v Česku. Prostě žijeme tady i tam.
Jak byste zhodnotil americké školství ve srovnání s českým?
Chovám velký obdiv a úctu k českým učitelům, protože dnes je to riziková profese, jako třeba být policistou. Učitel nemá žádnou pravomoc, škola také ne, a v určitých věcech tak nemůže nikdo nic dělat. Rodiče dnes často ovlivňují školu, a pokud jsou movití, jsou schopní nechat i vyhodit učitele, když má na jejich mazánka velké požadavky.
Musí tam děti nosit uniformy?
To záleží na typu školy, ale každopádně musí dodržovat školní řád, a to velmi striktně. A nejen děti, ale i rodiče. A hlavně všichni bez rozdílu. Třeba během vyučování nesmějí žáci používat ani zapínat mobil. Tady by už všichni křičeli, že jde o omezování osobní svobody. Tam panuje taková disciplína, že si to nikdo neumí představit. Často se říká, že Američané jsou hloupí, že nic nevědí, školství nestojí za nic, ale není to tak.
Pravidla platí třeba i pro údržbu domu a zahrady, kde žijete?
Pokud žijete v dražší čtvrti, logicky ji všichni chtějí mít čistou a udržovanou. Pro nás je to něco těžko pochopitelného, tady lidi pravidla moc rádi nemají a ani je moc nedodržují. Vždyť u nás je pořekadlo, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala, a to by za velkou louží málokdo pochopil.
Proč se většinou všichni z Ameriky vracíme pozitivně naladěni?
Asi proto, že tam jsou lidé opravdu většinou pozitivně naladění. Na to si člověk rychle zvykne a mně se to líbí. Je mi úplně jedno, z jakého důvodu se na mě kdekdo usmívá nebo proč se ptá, jak se mám. Prostě je mi to příjemné, a tak se snažím usmívat. Tady i tam.
Zamiloval jste se do nákupů oblečení, které je v USA za úplně jiné ceny?
U nás jsme my muži takové „popelky”. V Čechách je výběr pánské módy, až na výjimky, fakt velice malý. Když mám nějakou představu o tom, co chci, většinou to seženu právě v zahraničí.
Nebojíte se létání nebo teroristických útoků? Přece jen jste v letadle dost často…
Ano, teroristům se daří vyvolat v lidech strach. Samozřejmě že když letím s určitými lidmi, mám špatný pocit, bohužel. A mám taky fobii z létání, prostě už jenom proto, že ta velká železná věc letí, nevidím dopředu a nevidím nikoho, kdo ji řídí (smích). Pravda je, že čím víc létám a čím jsem starší, tím méně to řeším.
Bydlíte na Floridě. Opravdu každé ráno vidíte spoustu krásných sportujících lidí, jak to známe ze seriálů?
Velký mýtus je, že Amerika je země tlusťochů. Myslím, že u nás je jich na počet obyvatel stejně. Tam, kde bydlíme, jsou spíš důchodci. Ale oni jsou neskutečně aktivní! Od sedmi ráno venčí psy, jezdí na kole, na bruslích, běhají…
A co vy?
Já jezdím s dcerou na kole do školy a pak si udělám takový delší okruh sám. Je mi moc příjemné, když se zdravíme s lidmi a usmějeme se na sebe, přestože se vůbec neznáme. Nepřipadá mi to neupřímné, ba naopak. Jo a často se mě zeptají, jak se mám. Odpovím, že jsem se skvěle vyspal a je to super.
Nicméně v Čechách jste asi nejpovolanější muž, který může říct, co znamená slaměný vdovec…
V mém případě je to muž, který je úplně sám. Má prázdnou ledničku a plný koš prádla. Budík má na sedmou ráno a chodí domů o půlnoci. A než stačí zavolat manželce a dětem, usne a probudí se s telefonem v ruce a zrnící televizí.
Celý rozhovor a mnoho dalších článků si můžete přečíst v dnešním čísle tištěného Blesku pro ženy!
