9°C
Když jsem se s ní setkala poprvé před několika lety, rozhovoru se tenkrát účastnila i hereččina první dcera. Byla totiž novorozeně. Monika Zoubková tak střídavě povídala a kojila, houpala, uspávala. Teď bylo naše setkání bez dětí, i tak mě ale hlavně zajímalo, jak se v roli mámy cítí dnes, když už má dcerky dvě, do toho natáčí seriál a hraje divadlo.
Při prvním setkání jste mateřství teprve přicházela na kloub. Můžete teď, s odstupem několika let, říct, čím vás překvapilo?
Uvědomíte si, že málem ani nevíte, kdo jste a co chcete. Myslíte na uspokojení dětí a jejich potřeb a svoje vlastní potlačujete. V bytostných věcech jsem sama sebe ztratila, ale myslím, že až děti povyrostou, budu se zase postupně nacházet.
Jste prostě v jednom kole…
Ale lepší stránkou je, že teď toho utáhnu tisíckrát víc, než jsem zvládla před dětmi. Dřív jsem byla pořád unavená, jen jsem odehrála představení, šla jsem si domů lehnout. Dnes mám den nabitý od rána od večera. To mě udivuje, že mám tolik energie, o které jsem ani netušila.
Změnil se dětmi váš partnerský vztah? Někdy s dětmi přicházejí i krize…
No jistě. Včera jsme zrovna řešili v divadle, že jsou krize ve vztazích normální. Než se nám narodily děti, nikdy jsme se nehádali. Sdíleli jsme úplně všechno, měli jsme harmonický vztah. Když muž neměl čas, přišla jsem za ním do práce, a naopak. Hodně jsme si povídali. Jenže pak se narodí první dítě a váš život se otočí. Je to úplně něco nového a ten malý človíček je na vás hrozně navázaný. A vy na něj.
A to už chlapi moc nechápou.
Požadavky partnera na sdílení věcí jsou najednou vyšší, než vy dokážete opětovat. Proto vznikají první konflikty – vy jste unavená a nedokážete už partnera tolik vnímat, jak byste chtěla. A to on mnohdy nechápe. Třeba že kojíte několikrát za noc… A pak přijde druhé dítě a už jste úplně v pytli. Vyjít z toho s psychickým a fyzickým zdravím je někdy hodně náročné. Muž by měl trochu upozadit svoje nároky a pomoct.
A umí vám ten váš pomoct?
Je to umělec v pravém slova smyslu. Zkrátka nepraktický. Některé věci vůbec nevidí a neumí. Třeba se tím i někdy trápí, ale nezvládne to.
Takže to ani nemůžete požadovat…
Přesně. Nám třeba pořád vypadává klika. Tak nakonec vezmu šroubovák já a utáhnu ji. Protože on to třeba dvakrát udělá, ale neúspěšně. Je zkrátka velmi intelektuálně založený. Mě ale baví. Tedy buď na něm nemůžu nějaké věci chtít, nebo ho to musím naučit.
Máte někdy potřebu od rodiny utéct?
Pořád. Sbalit kufry a odjet. Hned… Ale vážně: mám velkou touhu být dva dny jen sama. Celý ten čas bych dokázala nevylézt z postele, číst si, pak si dát vanu. Pak si zase číst, jít spát… Už cítím, že jsem vážně přetažená. Proto mi manžel chce darovat prodloužený víkend jen pro mě.
Umíte vůbec odpočívat?
Je pravda, že pořád někam běhám, v podstatě se nezastavím. Den, kdy bych jen seděla, neznám. Prostě neumím relaxovat. A to je ono! Vyčítám si to, ale zároveň to neumím. A zase jsem u toho: málo na sebe myslím!
Hrajete v divadle, točíte seriál. Dovedete práci s rodinou skloubit?
Do divadla si chodím odpočinout. Je to únik, jak si promluvit s dospělými lidmi. Tady v Celetné hostuji už patnáct let, ale hraju i v jiných divadlech. Mám ještě jedno představení v Ypsilonce a jedno v Komorní činohře.
To toho máte docela hodně…
Většinu představení jsem ale kvůli dětem zalternovala, takže tolik zase nehraju. Vychází to tak na sedm až deset představení v měsíci, což je tak akorát. A jinak jsem ještě chtěla upozornit, že hrajeme i bytové divadlo ve Vodičkově ulici.
To se vážně hraje v bytě?
Ano, hrát v bytě, to je jako zakázané divadlo v šedesátých letech. Máte pocit, že vlastně nehrajete. Lidi jsou tam tak blízko… Nemůžete nic předstírat, kapacita je asi dvacet šest lidí. Ale je to zážitek. To je tedy taková novinka.
Více se můžete dočíst v dnešním vydání tištěného Blesku pro ženy!
