4°C
Nejneuvěřitelnější osudy píše sám život. Právě to jsem si říkala, když jsem vstupovala do životního příběhu herečky Reginy Rázlové. Chvílemi mě mrazilo. Už jen skutečnost, že strávíte rok za mřížemi, aniž byste něco udělala, se dá zvládnout jen těžko. A co když několik let nevíte, co je s vašimi dětmi? A ještě se dozvíte zdrcující diagnózu: roztroušená skleróza a bipolární porucha… Můžete užívat život plnými doušky a ještě se vrátit k milované práci? Regina Rázlová to dokázala.
Před časem jste v souvislosti se stárnutím zmínila, že se cítíte mnohem svobodnější.
Stáří osvobozuje.
A jak se krásná žena jako vy smiřuje s přibývajícími vráskami?
Koupila jsem si zvětšovací zrcadlo. Podívám se do něj a je to děsné, hrůza! Pak se kouknu do normálního zrcadélka – a ejhle! Vypadám docela dobře.
Jste nakloněná plastikám a chirurgickým zákrokům proti stárnutí?
Mně je představa, že si nechám dobrovolně řezat do hlavy, děsně protivná. To raději provádím tu fintu se zrcadlem.
Vy ale máte pleť hezkou.
Mám kamarádku Leonu, která o ni pečuje. Používá francouzskou kosmetiku Payot. Kdysi jsem za ní přišla a řekla jí, že bych chtěla to, co má moje oblíbená francouzská herečka Catherine Deneu
ve. Tenkrát byla tváří této značky. Teď si prý ale přece jen nechala nějakou plastiku udělat... No nevím, byla nádherná i tak.
A jak si držíte linii? Cvičíte?
Ježíši Kriste! To ne! Kamarádka mě několikrát dotáhla cvičit. Myslela jsem si, že tam umřu buď já, nebo ta nebohá cvičitelka.
Hlídáte se
aspoň v jídle?
Málokomu je dáno, že se nemusí hlídat a může si jíst, kdy chce a co chce. A když to někdo tvrdí, moc mu nevěřím. My ženy to hormonálně máme tak, že se pomaličku a postupně kulatíme. A to jediné, co je na tom skutečně špatně, je to, že hezká oblečení jsou pouze
v malých velikostech! Postupně nás to zbavuje sebevědomí. Štve nás, že máme faldy. Ale jsme hodné a chytré a moudré, heč!
A myslíte, že nějaký ten fald chlapům vadí?
Ti, kteří chtějí hnízdit, to moc neřeší. A ti, kteří vyhlížejí jen tu jednu „věc”? Těm je to jedno.
V mládí se vám vztahy ale moc nedařily. Dokážete říct, čím to bylo?
Ženám, které poctivě živí a vychovávají své děti, už nezbývá moc času na hledání těch „správných" mužů. Přinejmenším proto, že každá taková žena už roli onoho „správného" muže vykonává sama. Pak jsme celé upachtěné a děláme chyby.
Své dvě děti jste vychovávala sama. Muselo to být náročné.
To je ale pořád stejný. Jen se kolem sebe rozhlédněte. Z pěti ženských to tak mají určitě tři. Řekla bych, že za moc nestojí ti muži. Trpí ztrátou odpovědnosti. Zdá se, že je opravdu lepší neztrácet čas marným hledáním. No jo, ale takhle chytrá jsem taky proto, že už jsem stará.
Sama máte syna. Myslíte, že my matky děláme ve výchově něco špatně, když jsou dnes muži málo odolní? Že kluky třeba moc rozmazlujeme?
Oni za to ti naši broučci nemůžou, že se narodili jako jiný živočišný druh. Už jako miminka křičí víc a vydobudou si větší pozornost. Bohužel jim to většinou zůstane.
Teď, když dovolíte, udělám střih. Ráda bych se vás zeptala, jaké to bylo ve vězení. Jak se dá přežít vazba, když je člověk úplně sám a neví, co bude?
Z hodiny na hodinu, ze dne na den.
Mohla jste vůbec něco dělat, třeba si číst knížku?
Kde bych ji vzala?
Návštěva vám nemůže nic přinést?
Knihy ne. Existují sice vězeňské knihovny, ale dlouho čekáte, než na vás přijde řada. A pak je otázka, co zbude a kolik je v knížce stránek. Do něčeho se cigára balit musí.
Vaše děti tenkrát raději odešly do zahraničí…
Bylo to mnoho let stýskání... Syn přišel dříve, aby se chopil soudu. Byla jsem hodně nemocná, navíc na to nemám ani právní, ani ekonomické vzdělání. Říkala jsem: I když umřu, stejně to musíte dovést do konce a očistit nás… Tak se vrátily a pustily se do toho. S dcerou to ale bylo delší, těžší a složitější. Měla už malé děti, k tomu ještě studovala výtvarnou akademii. Ale i ona a její děti se už vracejí.
Pokračování tohoto rozhovoru si můžete přečíst v dnešním vydání tištěného Blesku pro ženy s touto titulní stránkou:
