3°C
Kariera versus dítě, bylo těžké se rozhodnout?
Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. Když jsem byla poprvé těhotná, byla jsem v Bruselu, bylo předsednictví ČR v Radě EU a já řídila výbor pro obchod. Užívala jsem si to, v práci jsem se tolik nestresovala, protože jsem měla před sebou jiný životní projekt a zároveň jsem neměla čas číst, na co všechno mám dávat pozor jako těhotná. Prostě všechno se řídilo intuicí. A tak je to pořád. Přiznávám, že jsem hned v prvním roce prvního dítěte začala vymýšlet, jak nějak pracovat a přitom být doma s miminkem. Začalo to psaním brožur, pak konzultanství, až jsem začala příležitostně pracovat jako manažerka televizního studia Rady Evropy. Snažím se skloubit rodinu a práci, protože ke štěstí potřebuji oboje.
Kdo vám s dětmi pomáhá? Fungují babičky? Dovedla byste si to představit bez pomoci?
Následovala jsem partnera do Štrasburku, kam nás bohužel nenásledovaly babičky. Obě jsou ale úžasné, když je potřeba, tak přijedou. A když jsem v Praze, tak jsou vždy při ruce. Jinak to ve Štrasburku řešíme různě, starší dcera chodí do školky a mladší (téměř 2 roky), chodí odpoledne příležitostně na takové kolektivní hlídání. Ve Francii chodí ženy do práce už zhruba ve 3 měsících věku dítěte, takže vše je nastavené na to, že máte kam umístit dítě a máte různé chůvy. Toto bohužel v Čechách chybí, tady to leží hodně na babičkách.
Proč jste zvolila právě diplomacii?
Máme to v rodině, můj táta je generální konzul. Původně jsem to ale určitě dělat nechtěla. Jako dítě jsem snila o tom být herečkou, hrála jsem v dramatickém kroužku Noemi Zárubové v Říčanech a snila o velké roli. Když mi bylo tak osm let, dostala jsem se do užšího výběru na jednu filmovou roli režiséra Jiřího Menzela. Na pohovor s ním v kavárně Národní opery nikdy nezapomenu. Chvíli mě poslouchal a pak řekl: „Holka, ty bys měla raději dělat dabing“. No, a bylo to. Nevybral mě. Žádný další konkurz se už nekonal a já následovala tátu v kariéře diplomata. Po letech jsem se s panem Menzelem setkala v Madridu, kde jsem již jako mladá diplomatka působila na ambasádě. Připomněla jsem mu můj příběh a on mi jen řekl, že jsem si nevybrala špatné povolání.
Na co jste si musela nejvíc zvykat v mužském světě diplomacie?
V mužském prostředí si zvykám hlavně na to, že muži mohou zůstat celý den a večer v jednom obleku. Já si na večer musím alespoň přepudrovat nos.
Cítíte diskriminaci nebo máte pocit, že byste oproti mužům byla v něčem v nevýhodě?
Vůbec ne. Naopak! Myslím si, že my ženy do všeho vnášíme úplně jiný pohled, větší nadhled a menší bojovnost. Na druhé straně, možná některé věci prožíváme víc než muži. Ale je fajn, že se takhle doplňujeme.
Víte, každý se mě teď ptá na to, proč je málo žen v politice, jestli potřebujeme kvóty. Já si myslím, že kvóty nepotřebujeme, že jen potřebujeme, aby české ženy měly podmínky pro to, aby mohly skloubit pracovní a soukromý život. Když vidím Francouzky, které mají často chůvy a uklízečky, tak jsem čím dál tím více přesvědčená o tom, že české ženy jsou neuvěřitelně pracovité, zvládnou domácnost, děti, vařit složitá jídla a ještě stíhají svou práci.
Partnera máte také v diplomacii, myslíte si, že je to důležité, že by třeba jiný muž nepochopil to, co děláte?
Díky diplomacii jsem se seznámila se svým partnerem, vlastně to všechno vzniklo přístupovou smlouvou ČR k EU. Já jsem měla na starosti koordinaci stanovisek ministerstev a on byl hlavní právník. Trávili jsme dlouhé večery nad papíry a vzniklo z toho nejdřív kamarádství, a pak se to časem překlopilo v partnerský vztah. Já jsem byla ale brzy sama vyslána ministerstvem do Bruselu, celé čtyři roky jsme se vídali jen o víkendech. Byl to takový test. Obstáli jsme, z Bruselu jsem odjížděla těhotná. A pak jsem následovala já jeho do Štrasburku. O práci se doma raději už ale nebavíme, mám totiž sklony dávat „dobré rady“, a to muži obvykle nemají moc rádi.
Čím vám váš partner imponuje?
Stále se usmívá, má nadhled a je pořád v klidu. Dovede se prostě radovat ze života takový jaký je.
Doma vám také vládne demokracie? Jak to máte s domácími pracemi, pomáhá vám manžel?
Jasně. Nemáme to nějak rozdělené, prostě jak kdo stíhá. Moc mi pomáhá, ale stejně mám pocit, že toho v domácnosti dělám víc já než on. Asi taky záleží na tom, jak si to člověk na začátku nastaví. Já jsem například při žehlení jeho první košile dokázala to, že to byla zároveň poslední košile, kterou mi kdy k vyžehlení svěřil. Takže, žehlí si sám, já peru a zbytek nějak dělíme.
Nevěříte v manželskou instituci, nebo proč nejste oddáni?
Partner říkal, že se mě na to určitě zeptáte. Pravda je, že mě nikdo zatím nepožádal o ruku. Víte, já jsem to nikdy neřešila a rozhodně pro mě manželství není nějak zvlášť důležité. Máme krásný vztah, rodinu a já k tomu opravdu víc nepotřebuji.
Vaříte prý ráda a to i pro zaměstnance na velvyslanectví, kde dělá manžel, je to tak?
Ano. Víte, můj partner je velvyslanec, ale hned první rok musel v rámci škrtů zrušit jedno místo na ambasádě - řidiče/kuchaře. No a tak si holt řídí sám a já vařím. Občas je to výzva, vařím pro ostatní velvyslance, francouzské businessmany a vařila jsem i pro české ministry. Někteří z nich, pak nevěří vlastním očím a chuťovým buňkám. Mám pár jídel, které ve vší skromnosti myslím, že umím celkem dobře. Dělá mi radost, když se jídlo povede a hostům chutná.
Vaříte vždycky s láskou? Co je vaše specialita?
Můj muž je velký gurmán. Naučila jsem se vařit kvůli němu. Než jsem ho poznala, tak jsem nevařila vůbec, a teď se náš život hodně točí kolem jídla. Hlavně o víkendech si užíváme dlouhých obědů, děláme si tříchodové menu, otevřeme si vínko, žádná televize, žádný telefon a jen tak si povídáme. Učíme k tomu i naše děti. Myslím si, že je důležité, aby se rodina v týdnu na chvíli zastavila a byla pohromadě, a když k tomu může být nějaké dobré jídlo, ještě lepší. Mám pár jídel, které po mě vždycky chtějí naši známí, takže se z toho stala taková moje specialita, určitě mezi ně patří krevety s česnekem a chilli, mušle po thajsku, tiramisu nebo citrónový koláč. Můj muž mi už několikrát říkal, že bych s tiramisu měla nějak podnikat. Třeba na to někdy dojde.
Také jsem o vás slyšela, že jste velká dobrodružka, nebojí se o vás manžel, když vyjíždíte na výpravy? Nebo cestuje s vámi?
Cestování je můj velký koníček. Vždycky se snažím být blízko místním lidem a pochopit jejich kulturu, jak žijí a co jim přináší radost. Člověk si tak často srovná hodnoty a uvědomí si, v jakém luxusu zde v Evropě žijeme.
První cestu jsem podnikla se svojí kamarádkou Pavlou do Brazílie. Pavla pracovala v té době jako průvodkyně jedné cestovní kanceláře a razila heslo, že zážitky musí být silné. No, a tím předurčila můj styl cestování. Jezdím jen s baťohem a s letenkou.
Mám již několik let stejný baťoh, do kterého vždy zabalím stejné kalhoty, pár triček, pohorky, plavky a jedu. Vždy dovolenou dlouho plánuji – hledám si informace na internetu, rady cestovatelů. Pak si koupím letenku, průvodce Lonely planet a vyrážím. Ubytování většinou řeším na místě. Nalákala jsem na tenhle typ cestování i mého partnera, se kterým jsem kromě Evropy procestovala Kubu, Brazílii, Jihoafrickou republiku, Malajsii a Barmu. S Pavlou jsme naposled jely do Nepálu – tam jsem byla jak bez mobilu, tak bez internetu. Myslím, že si můj partner oddechnul, když jsem v pořádku přistála na Ruzyni.
Bylo nějaké místo, kde jste se opravdu bála?
Asi na každé cestě jsem zažila okamžik, kdy jsem se fakt bála. Mám obecně fobie ze žraloků a hadů, takže se v podstatě bojím v každé džungli a v každém moři. Pamatuji si například, jak jsme na Borneu spali s přítelem v džungli, vydali jsme se sami na trek s tím, že večer přespíme na místě označeném „tábořiště“. Když jsme se tam po celodenním pochodu dostali, zjistili jsme, že máme spát sice pod střechou, která ale stála jen na čtyřech kůlech, jinak nic, žádné zdi. V podstatě jsme spali na zemi v otevřené džungli. Celou noc jsme samozřejmě nezamhouřili oka, ale zato jsme si skvěle popovídali. Nebo první noc v Amazonce, neskutečný řev džungle, chtěla jsem ztišit zvuk, ale nešlo to. No a na Kubě jsme museli nocovat na meteorologické stanici, kterou procházeli tisíce krabů, kteří v té době migrovali z jedné strany ostrova na druhý.
Máte ráda adrenalin?
Z těch mých příběhů je asi jasné, že miluji adrenalin. Na vysoké škole jsem dělala paragliding, pak jsem se potápěla, poté několik skoků z letadla, no a následně přišlo to cestování s baťohem. Teď si ale nejvíc užívám adrenalinu s dětmi.
