Jánovi Koleníkovi alias Vladimíru Valentovi se v seriálu První republika dvoří hned dvě krásné ženy. A slušnou fanynkovskou základnu má slovenský herec i mezi divačkami.

Svůj vzhled ale nijak dramaticky neprožívá. „Nejsem daleko od doby, kdy už nebudu moct spoléhat na to, co mám v genetické výbavě,“ říká tak skromně, že vás ani nenapadne mu nevěřit.

Fyzický vzhled pro vás tedy není nijak zásadně důležitý?

Hodnotit vzhled je velmi subjektivní. Máme tu produkt Vladimír Valenta. Je přesně vypočítaný. Co se mě týká, až se nebudu moct spoléhat na to, jak vypadám, vyplave na povrch, jestli mám kvality, se kterými si jako herec vystačím v další fázi.

Ale pro herce bývá vzhled dost podstatný.

Ano, je určující, ale až jeho pohled na život, na to, co se kolem něj děje, a i vnitřní zkušenosti mu dávají slibný předpoklad do budoucna. Jinak ustrne na jednom místě.

První republika: Jiří Vyorálek se zastává Jaroslava Valenty

Už pět let hraju ve slovenské produkci grázla, který nemá právě vybrané způsoby, a je zajímavé, jak to ovlivňuje diváky v jejich představách o mně. Dokonce mi začali dávat slovenští režiséři podobné role i v divadle. Povahou mám ale určitě blíž k Vladimíru Valentovi. V divadle mám zase nejradši absurdní komedie, kde hraju například outsidera v kolektivu, který má malý „defekt“: páchne mu z úst… Smutnosměšní lidí jsou zajímaví.

Mohl byste žít v době první republiky?

Všechno, co je, jak se říká, old school, má něco do sebe. Rádi říkáme, že dřív to bylo všechno hezčí, bereme to nostalgicky, romanticky. Ale moderní je ve svém historickém horizontu každá doba. Dnešní výdobytky nám ulehčují život, ale neuvědomujeme si, jak nám ho současně i komplikují. A to platí jak pro novodobé komunikační nástroje, tak i pro moderní zbraně nebo upravované potraviny.

První republika: Proč Magdaleně osud podráží nohy?

Souhlasím s vámi, tu dobu si skutečně idealizujeme. Lidé byli šťastní, smutní, slabí nebo se milovali stejně jako v každé době. Jsem rád, že seriál poukazuje i na negativní věci. Má více vrstev, které se odhalují postupně. To, co se na začátku může zdát jednoznačné nebo banální, je na konci úplně jinak. Nebráním se idealizování čehokoliv, pokud se idealizuje střízlivě, ve snaze neobelhávat sebe ani historii. Idealizování nás dělá šťastnějšími, je to obraz toho, že potřebujeme jistoty, kterých se pak držíme.

Co myslíte, vymřeli už všichni gentlemani?

Gentleman asi není jen o tom, že vstanu, když přijde do místnosti žena.

Markéta Plánková o První republice: Klára hledá pravou lásku!

Nežil jsem v té době, ale prý antika i baroko byly dobré. (smích) Jde o dobové konvence. Dnes se lidé seznamují velmi snadno. Ztrácí se tak trochu úcta a empatie k tomu druhému. Osobní zóna se zkracuje, návrhy se dávají na rovinu, kolikrát i esemeskou, bez zodpovědnosti za reakci toho druhého. Je to možná až neohleduplné… Stále jde o to, jakým způsobem chci zaujmout, navázat kontakt, udržovat ho. Dnes je všechno přímočařejší, a jak rychle se to může semlít, tak rychle to i skončí.

Také mě zajímá: máte radši brunety, nebo blondýnky?

Na základě toho všeho, o čem jsem mluvil, máme víc možností a příležitostí, a proto si myslím, že je úplně jedno, jestli je to blondýnka, bruneta nebo zrzka. A pokud se ptáte na Markétu (Markéta Plánková) a Veroniku (Veronika Arichteva, pozn.red), tak obě jsou úžasné v tom, že jsou každá úplně jiná.

Více se dočtete v posledním čísle magazínu Blesk pro ženy.