2°C
Jsme na otevření kavárny Potmě, kde je naprostá tma. Byla jste si tu už dát někdy kávu?
Už mnohokrát jsem byla i s celou rodinou (s manželem Radkem Holubem a synem Antonínem pozn.red.) a je to pro nás vždycky zajímavý zážitek. Stejně tak je pro nás zajímavým zážitkem, když pro Nadační fond Světluška chodíme vybírat peníze do kasiček. To je zábava a hlavně je to taková pěkná sonda do lidských duší. Beru to trochu jako sociologický výzkum.
Zajímá má kdo a jak přispívá na dobrou věc. Překvapí mě svou štědrostí třeba lidé, do kterých bych to nikdy neřekla. Na Starém městě je například jeden sociálně slabý člověk, jmenuje se Bohouš a ten si třeba vždycky něco koupí, přesto že peníze vlastně nemá. A pak kolem mě projdou takoví ti chlapíci Hugo Bossové, co mají ty skvělé obleky a ani se nezastaví. Asi to na ně bylo drahé (směje se herečka s patrným smutkem v očích).
Když se vrátíme k té tmě, která je v této kavárně, jak jste se v ní cítila?
Kupodivu musím říct, že se v té tmě cítím hrozně dobře. Kdybych to měla popsat, tak se v té tmě cítím jako v bezprostoru. Jako by mě vystřelili z rakety do volného vesmíru, jako bych se vznášela. Ono je hlavně zvláštní, že se v té tmě musíte zcela odevzdat do rukou někoho jiného, kdo se tam o vás postará. Musíte vlastně svůj život někomu svěřit a to je něco nepopsatelného a věřím, že to každý nedokáže, i když by třeba chtěl.
Dá se říci, že je to pro vás zvláštní, možná až mystický zážitek?
Tak určitě je to něco nepopsatelného, ale mystika a hlavně zázraky jsou všude kolem nás. Kdo si denně nevšimne alespoň jednoho zázraku, ten by se nad sebou měl zamyslet.
Co vy vnímáte jako zázrak?
Vlastně všechno. Podívejte se kolem sebe, pro mě je třeba zázrak to, že stromy celou zimu spí a pak najednou vyraší všechny ty pupeny. Z ničeho nic naberou sílu a vytrysknou jí. Lidé by se prostě měli více dívat kolem sebe, pak se dokáží radovat a budou šťastnější.
