2°C
S bývalou ženou Mie společně podnikáte, teď jste navíc spolu napsali japonskou kuchařkou, jaký máte vztah?
Báječný. V Mie mám absolutní oporu. Vlastně i ta naše společná knížka je toho důkazem. Pracovali jsme na ní více než osm měsíců, stále jsme museli něco dolaďovat. Navíc spolu i podnikáme, provozujeme síť obchodů s japonskými potravinami, takže se vidíme každý den. Stýkám se i s jejím současným manželem, jejich děti mi říkají 'strejdo'.
Proč vám vlastně manželství nevyšlo?
Mie je strašně hodná. Byla první dívkou, která mě sama oslovila, když jsem v Japonsku v kině prodával popcorn. Zamilovali jsme se do sebe. A protože jsem se tehdy chtěl vrátit do České republiky, byla svatba podmínkou rodičů. Bohužel jsme se brali hrozně mladí, mně bylo dvacet, jí sedmnáct. A zkrátka to tak trochu nevyšlo. Pořád jsme ale velcí přátelé. Jsem rád, že mám kamarádku, která byla mojí ženou a vím, že se na ní můžu stoprocentně spolehnout. Všem mužům proto doporučuji: 'Buďte na ženy hodní!'. Každý se v delším vztahu někdy nepohodne. Je ale důležité, aby v tom nebyla žádná zášť.
Tomio: S Monikou jsem se seznámil v době, kdy jsem byl už více než deset let rozvedený. Věděla kdo jsem, znala mojí minulost. Takže i věděla, do čeho jde. Navíc Mie je asi o patnáct let starší než Monika, je to úplně jiná generace, takže nemá důvod žárlit.
Monika: Ono záleží na tom, o jaký kontakt jde. A pokud je to kontakt kamarádský a obchodní, tak na něm nevidím nic špatného. Prožili spolu hodně věcí, mají spoustu společného, včetně syna Ruye, takže by byl nesmysl je v tom naopak nepodporovat.
Vidím, že vám to "klape". Co je podle vás pro dobře fungující partnerský vztah důležité?
Tomio: Hlavně ohleduplnost, schopnost odpustit a být na sebe hodní. V tom dlouhodobějším vztahu dřív nebo později vždycky k něčemu dojde, ale když se ti lidé mají rádi a chtějí spolu být, tak se to vždycky dá překonat.
Monika: Já bych k tomu dodala, že pro mě je nezbytné, abych si partnera vážila. Abych k němu měla tu úctu a respekt.
Je to dokonalý gentleman. Otvírá mi dveře u auta, pomáhá s těžkými taškami. Napadnou ho věci, které by mě samotnou nikdy nenapadly. Když se učím, přinese mi čaj. Navíc skvěle vaří. Už jenom to jídlo je důvod, proč se těšit domů a na něj.
Takže kdo u vás doma v kuchyni vládne?
Monika má v průměru jednou týdně na starosti snídani. Promýšlí to už od předešlého dne a já se na ní vždycky strašně moc těším. Obvykle ale jídlo připravuji já, protože vaření je můj koníček. Naučil mě to tatínek, který moc dobře a hrozně rád vařil. A můj osmnáctiletý syn Ruy vaření také miluje, chodí dokonce na kuchařské kurzy. A velmi rychle přišel na to, že když dívce dobře uvaří, získá si její srdce.
Jakou kuchyni vlastně preferujete?
Japonská jídla určitě vařím často, ale rozhodně ne pořád. Monika má ale tuhle kuchyni v oblibě, stejně jako můj syn. Je to velmi zdravé jídlo, netloustne se po něm, nemáte po něm přeplněný žaludek. Je nízkokalorické, zdravé, obsahuje hodně zeleniny a málo tuků. Navíc je všeobecně známé, že Japonci se dožívají v průměru nejvyššího věku na světě právě díky téhle stravě.
