Sobota 19. září 2020
Svátek slaví Zita, zítra Oleg
Jasno 18°C

Zpověď luxusní společnice: Můj muž byl můj zákazník

25. srpna 2011 | 05:00

OTEVŘENÝ ROZHOVOR: Prodávat se začala v osmdesátých letech při studiu na vysoké škole. A pokračovala i po listopadovém převratu. Sedávala spolu s manekýnkami a tanečnicemi ve správných lobby barech, kam chodily idoly showbyznysu, soudruzi, posléze podnikatelé, cizinci...

Tato to paní – říkejme ji třeba Yvona – patřila v době, kdy jsem dělala módu, k VIP klientkám, které si mé modely kupovaly. Dnes je jí jedenapadesát, jež by jí nikdo nehádal. Pěstěná pleť, face-liftem zřejmě vylepšená tvář. Štíhlé tělo a na něm elegantní svršky. Vysoké podpatky, dlouhé vlasy a rudé nehty u ní vnímám jako nostalgický pozůstatek minulosti, kdy pánům větrala peněženky grandiózním způsobem. S Yvonou se občas náhodně potkáme. Ujistíme se, zda na sebe máme správný telefon…

Zbořilová uhnala Gotta, ona inkasovala cizince

Yvonu jsem poznala před listopadem 89. Sedávala ve vinárně Venuše, v pražské Jaltě, Alcronu, kde se potkávala s Martinou Zbořilovou, nyní Formanovou, také s Kačenkou Kornovou a dalším líbezným křovím holek z showbyznysu, které zde čekaly na své idoly. Muže, jež je ve společenském žebříku posunou výš. Dnes se takovým kráskám říká zlatokopky. Ty, jež na pana Božského nečekají a raději jej rovnou zkasírují, se tehdy i dnes nazývaly prostitutky. Lidově běhny, šlapky, lehké holky. Tou byla i luxusní Yvona. Zajímalo mě, jak bude definovat termín zlatokopka. Za tu se přece dnes označuje kdejaká pěkná holka, party girl, snaživá hvězdička.

Chtěla jsem od Yvony slyšet,co má podle ní teoreticky společného zlatokopka se šlapkou. A co sorta tzv. společnic většinou nabízených eskort agenturami? Večer a noc s nimi většinou přijde na pět až deset tisíc. Cena za profesionální doprovod na cestách, dovolené pak čítá malé jmění, k němuž je nutné ještě přičíst veškeré provozní náklady…

Paní Yvona jezdila po světě jako společnice už v době, když jsme ještě tzv. byli za železnou oponou. Krátce před listopadem si vzala jednoho ze svých pravidelných zahraničních klientů. Odjela s ním do jeho rodné Argentiny, kde podnikal. Byl o dvacet let starší a za pár let dostal v Buenos Aires infarkt. Našla ho ráno v jejich krásném domě. Na dlaždicích v koupelně. Zemřel dost mladý, idyla skončila a ona se vrátila do Prahy. Koupila vilu na dobré adrese. Žije v ní dodnes, pokračuje v byznysu, který dělal její muž. Obchoduje s uměním a je interesantně bohatá. Nazývat jí dámou není přehnané – má na to vzhled, vystupování, vzdělání i společenské postavení. Má kosmopolitní punc a mluví třemi světovými jazyky.

Yvono, kdy jste s prostitucí začala?
V druhém ročníku vysoké školy.

Proč?
Bydlela jsem na koleji, věčně neměla ani korunu. Pocházím z malého města, z chudé úřednické rodiny. Chtěla jsem se vymanit z té upatlané průměrnosti. Do ročníku chodila atraktivní holka. Tenkrát jsem jí obdivovala. Byla úžasně oblečená z Tuzexu, měla malého fiata, byt na Smíchově. Po čase jsme se skamarádily. Řekla mi, že se živí prostitucí. Nabídla mi podnájem. V bytě s ní byla ještě jedna její kolegyně. Ale byl velký, každá jsme měla svůj pokoj. Netrvalo dlouho a šla jsem taky do toho.

A kde jste zákazníky lovily?
V hotelech, správných podnicích, kam chodili ti správní muži. V každé době, režimu existují správní muži.

Měly jste pasáka?
Ne, my byly domluvené s barmany, šéfy recepce. Samozřejmě za provizi. Pokud jste dobrá, na úrovni a máte štěstí, vybudujete si stálou klientelu a už žádné podniky ani nepotřebujete. Máte suitu zákazníků, která vám zajistí vlastní bydlení. Přijímáte návštěvy.

Co jste vlastně studovala?
Dějiny umění.

A dostudovala je?
Ano.

A potom? Za socialismu jste musela mít nějaké razítko zaměstnavatele, jinak tu byl paragraf příživnictví.
Dělala jsem v jistém malostranském starožitnictví.

Kdysi jste mi vyprávěla, jak jste se - tuším v Alcronu - potkávala s Martinou Zbořilovou, která tenkrát uháněla Karla Gotta. Taky s Kateřinou Kornovou a jinými děvenkami, co dělaly manekýny v ÚBOKU. Čekaly na své idoly. Byly to, čemu se teď říká zlatokopky?
Za zlatokopku můžete označit každou holku, která se chce z té průměrnosti vysmeknout, mít se dobře. A pokud je trochu chytrá udělá vše proto, aby situaci nahrála. Chodí na místa, kde se dají takoví muži ulovit. Nevidím na tom nic špatného. Z tohoto pohledu ony dámy zlatokopkami byly. Martina Formanová o tom vtipně a sympaticky upřímně píše ve své knize Skladatelka voňavého prádla. Ať se její zpověď týká Gotta nebo Formana. Doporučuju přečíst. Někde v antikvariátu ji určitě budou mít.

Jaký je rozdíl mezi zlatokopkou a prodejnou holkou?
Když půjdeme k podstatě věci, tak obojí je byznys života, který romantiku vytěsní. Má dáti, dal. A obojí je tvrdá dřina. Jenže, kdo z nás neprostituje? Myšleno fakticky i obrazně. Ve všech sférách společnosti.

A děvenka, která se nazývá společnice?
Výraz společnice je elegantní synonymum pro prostitutku, která nešlape chodník, ani otrocky nesouloží v nevěstinci, jemuž se říká night klub.

A na všechno, se vším respektem k rozdílům mezi zmíněnými levely, je nutné mít dobrý žaludek...
To jistě. Musíte být psychicky silná, musíte vědět, proč to děláte, proč jste si tuhle cestu k vytýčenému cíli vybrala. Být nad věcí.

Je možná si zachovat nějakou sebeúctu, hrdost?
To je nutné. Jinak se z vás stane hadrák. Ne každá má na to stát se gejšou, která, velmi zjednodušeně řečeno, povyšuje prostituci na umění.

Co je tedy nutné, aby zlatokopka, společnice potažmo luxusní prostitutka uspěla?
Musí mít správné ženské instinkty, být velmi dobrou psycholožkou, znát anatomii těla i mužský naturel. Musí pečovat o svou psychickou i fyzickou formu. Být vzdělaná, umět jazyky. Tělo i mozek bez iluzí použít k cíli, kterého chce dosáhnout.

Časopis Reflex přinesl na téma prostituce článek, v němž autor J.X. Doležal tvrdí, že v naší republice je denně k placenému sexu svolných deset až dvanáct tisíc žen. Kolik z nich, podle vás, toho cíle, o němž mluvíme, dosáhne?
Minimum. Opravdu minimum. Mimochodem, ten článek jsem četla. Je čtenářsky atraktivní, je dobré, že se tohle téma připomíná, ale snahy Věcí veřejných o zdanění prostituce, úsilí pražského magistrátu o její legalizaci, mi přijdou poněkud dětinské.

Jeden z vašich klientů se do vás zamiloval. Možná i vy do něj. Věděl, čím se živíte a přesto si vás vzal. Vy jste cíle dosáhla, ale pak se to zvrtlo jeho infarktem…
Tomu se říká osud. Prožili jsme spolu sedm krásných let. Poznala jsem s ním svět, naučil mě obchodovat s uměním. Byl mimořádně laskavý, tolerantní. Neměl předsudky. Rozuměli jsme si, před ním jsem nemusela nic předstírat. Nikdy, ani v hádce mě nepředhodil, čím jsem se živila. Jeho smrt byla šok, ale mám tvrdou školu. Život musí jít dál.

Proč jste se z Argentiny vrátila domů?
Nic mě tam nedrželo. Manžel už otce neměl, matka bydlela u druhého syna…

Ale v byznysu s uměním jste zůstala?
Ano, ale já už se v něm zapracovala ještě když manžel žil.

Proč nemáte děti? Trápí vás, že nejste matkou?
Děti jsme moc chtěli, ale osud nám je nedopřál. Možná byl muž neplodný, možná to byla daň za mou interrupci v mládí. Netuším. To, že nejsem matkou, vytěsňuji. Proč se trápit tím, co nezměním?

Žijete sama. To už se žádný jiný muž, s nímž byste chtěla být, nenašel?
Takový, jako byl můj manžel, ne. On nastavil vysokou laťku.

Ale přítele jistě máte.
Řekněme, že nezávazně.

Je mladší než vy?
To ano. Je to můj učitel klavíru.

Platíte ho?
Jistě, ale ne jako společníka, gigola, ale jako učitele klavíru.

Vrátím se k vašemu neuvěřitelnému příběhu životní lásky. Silně připomíná variantu filmové pohádky Pretty Woman, při níž se vždycky všechny ženy světa rozněžní. Slzu uroní.. Jen vaše story neskončilo coby happy and…
Když jsem svého manžela poznala - a nepopírám, že byl mým zákazníkem, pretty woman jsem nebyla. On si mě nemusel obléknout, abych byla společensky přijatelná. Ani mě nikdo neučil, jak používat příbor, kleště na hlemýždě. To už jsem uměla.

Litujete někdy minulosti? Kdyby jste ji mohla vrátit zpátky, uděláte to?
Ne, ani ne. Byla to dobře tvrdá škola života. Naštěstí netrvala tak dlouho, aby mě semlela.

Schází vám láska?
Komu neschází? Navíc včetně peněz, pracovního uspokojení? To já aspoň já mám.

Autor: Františka Čížková, Klena