Daniel Landa působí navenek jako hodně drsný chlapík. Kdy jste zjistila, jaký opravdu je?

„Před deseti lety, když jsem hodně vážně onemocněla a byla na dně.“

Co vám bylo?

„Pořád jsem padala do kómatu. Trvalo to skoro rok a doktoři nemohli přijít na to, co mi je. Přibrala jsem třicet kilo, vážila jsem skoro 80, byla jsem tlustá jako prase. Cukaly mi oči, blábolila jsem nesmysly. A Dan byl pořád se mnou, zvládl to a nenechal mě. Když jsem upadla do bezvědomí, vždycky mě nechal odvézt do nemocnice a už měl u sebe připravených šest tisíc. Tolik tenkrát stál odvoz cizinky…“

Bylo vám hodně zle?

„Strašně! Byla jsem na dně a opravdu jsem stála ve třetím patře v okně a chtěla jsem skočit… Ale byla jsem naštěstí velký srab, v ten moment přece jen člověk zjistí, že život nejde jen tak opustit.“

Kdy se to zlomilo?

Jednou mě odvezli do jiné nemocnice než obvykle, do Krče. tam čerstvá absolventka medicíny přišla na to, že mám nádor na slinivce. Byl malinkatý jako půlka nehtu. Hned mě převezli do Německa, kde jsem byla pojištěná, tam mě operovali a když jsem se probudila, stal se zázrak. Všechny potíže byly pryč, jako by se předtím nic nestalo.“

Doktoři ale říkali, že asi nebudete mít nikdy děti…

„Ano, to říkali, ale neřešila jsem to, ani jsem to neobrečela, prostě jsem to vzala jako fakt. Tak jsem přišla domů a řekla jsem Danovi, že nemůžeme mít děti. A Dan říká: Tak pojedeme na dovolenou... Za tři měsíce jsem byla těhotná a ani ve snu by mě nenapadlo, že pak budeme mít ještě dvojčata!“

Jak jste reagovala, když vám řekli, že čekáte dvojčata?

„Byla jsem na sonu a doktorka mi říká: Gratuluji, maminko! A když už chtěla přístroj vypnout, najednou říká: Ježišmarjá, tam jsou dvě! A já jsem brečela, nemohla jsem to zastavit, byl to šok.“

Příjemný?

„Emoce jako prase, ale nevím, kam bych je zařadila. Slzy mi tekly, ani jsem nemohla mluvit a odešla jsem. Nejsem mateřský typ. Občas si děti stěžují, že jsem máma magor. Tak jim vždycky říkám: Jsou jen dvě možnosti, buď se s tím smíříte, nebo vám zkusím najít nějakou lepší. Pak sborově odpoví: Nééé, tak to radši tebe!!! Běda, že by řekly něco jiného!“ (směje se)

Na roli matky už jste si zjevně zvykla, co ale na život v Česku?

„Původně jsem chtěla vystudovat a potom se vrátit. Ale poznala jsem Dana, ten začal být úspěšný a tak z toho návratu nějak sešlo. Ano, už jsem si zvykla.“

Napadlo vás někdy, že byste přece jen přesídlili do Německa?

„A mockrát! Ale dneska mám pocit, že už bych jen tak neodešla, protože tady mám zázemí a tam bych byla jako cizí. Mám sice v Německu rodiče a bráchu, ale kamarádů míň.“

Myslíte si, že by si Dan v Německu zvykl?

„On je velmi přizpůsobivý a má v Německu spoustu přátel. Dan je vůbec zvláštní člověk, není ani Čech, ani Němec. On je fakt jinde, proto také může žít všude. Ale nade vše miluje český národ a vážně se trápí problémy této země. Myslím, že by odsud nikdy neodešel.“

Čeština musí být asi pro cizince docela těžká, vy ji docela zvládáte...

(směje se) „Já se s tím nijak nemažu. Jediné, co mi vadí, je to, že se nemůžu učit s dcerou. Nikdy jsem se neučila česky psát. Mám asistentku, která moje texty, dopisy a scénáře opraví.“

Jak mluví vaše holky?

„Starší dcera mluví velmi dobře německy, protože s námi byla pět let sama. Pak se narodila dvojčata a u těch je to horší. Mezi sebou mluví česky. Takže já na ně třeba mluvím německy, ony mi rozumějí, ale odpovídají česky. Vadí jim, že jsou jako z poloviny Němky. Obě, Rozálie i Roxana (6) říkají: Já nejsem Němka, ne!“

S Danem mluvíte česky, nebo německy?

„Tak ze 70 procent německy.“

Když ho zmiňujeme, nebyl pro vás problém žít pořád ve stínu slavného muže?

„Dlouhou dobu to pro mě bylo velké téma. S tím, že mám vedle sebe tak úspěšného člověka, jsem se vyrovnávala těžko. Měla jsem pocit, že se mu všechno daří a já jsem ten chudák vedle. Časem jsem ale pochopila, že chyba je jen ve mně a začala jsem tvrdě makat. Za každým úspěchem stojí práce, nic není jen tak.“

Máte na mysli film Kvaska?

„Ano, výsledkem mého nového přístupu byla právě Kvaska. Dlouhá léta jsem čekala na to, až na dveře zaklepe nějaký producent a nabídne mi scénář. Jako když princezna čeká na prince na bílém koni… Bože, to bylo naivní! Takže nová cesta spočívala v tom, že jsem si napsala scénář sama a všechny okolo sebe tak zblbla, že z toho nakonec vznikl dospělý film do kin.“

Pak přišel muzikál Touha, který se hraje v Kalichu. Co byl větší adrenalin, film, nebo muzikál?

„Určitě film, protože tam jsem byla navíc ještě producentka a nedá se to vůbec srovnat, hlavně ten tlak peněz. Film je mnohem rizikovější. Já si to natáčení vlastně ani nepamatuju, jako bych byla v nějakém pracovním tranzu. Nesměli jsme utratit ani korunu navíc. Prostě masakr!“ (směje se)

Teď v září měl premiéru váš muzikál Bílý dalmatin, na něm jste také tak šetřili?

„Rozhodně ne! Po Touze jsme měli chuť udělat v Divadle Kalich něco podobného pro děti. Něco, na čem není třeba šetřit.“

Když mluvíme o penězích, Dan vydělává také slušné peníze, to si asi nežijete špatně…

„Rozhodně si nestěžuju, ale taky živíme spoustu lidí a ta odpovědnost člověka často tíží.“

Vnímáte závist okolí?

„Mockrát mi byla položená otázka, kdo jsou vlastně Češi a já na ni neumím odpovědět. Ale takhle silnou závist mají v sobě snad jen Češi. Škoda.“