7°C
S účinkováním v televizi ale teprve začíná. Její premiérou byla role psycholožky v seriálu Kriminálka Anděl na Nově.
Byla role Jany Chládkové opravdu vaše první herecká příležitost před kamerou?
Stála jsem před ní už několikrát, ale byly to jen malé role. Tohle je taková první větší příležitost a zkušenost, kde jsem se naučila, jak seriálové řemeslo funguje. A další větší zkušenost přišla, když jsem dostala nabídku na film Vnučka, který jsme dělali v létě. Točili jsme většinou v exteriéru, zato v Kriminálce Anděl hraji postavu, která věci nejčastěji řeší za stolem. Až v posledním díle jsem se dostala konečně na ulici s prostitutkami.
Jak jste se sama sobě v seriálu líbila?
Ze začátku jsem se na sebe nemohla podívat. Připadla jsem si divně. Třeba proto, jak mluvím spisovně. Nebo jak koulím očima a jak se tvářím. Byla jsem sama sobě největším kritikem. Připadala jsem si taková moc chladná, tvrdá a přísná. Kdybych mohla, tak to ještě trošku upravím a změním.
Před časem jste přešla z komornějšího Brna do hektické Prahy. Jak jste si tady zvykala?
Počítala jsem s tím, že sem půjdu za prací. A kolem toho se točí můj veškerý současný život. Jsem ráda za to, že mám spoustu práce, kvalitní repertoár, a dokonce i možnost vybírat si role. Je to pro mě obrovská svoboda, a navíc tím, že nemám rodinu, že žiji tzv. sama na sebe, si žiji docela spokojeně. Ale říkám: točí se to všechno kolem práce, divadla a nedávno ještě kolem natáčení... Na takové ty osobní zážitky, že bych třeba někam ráda odjela a načerpala energii, nebyl teď moc čas…
Jste jedináček. Stýská se rodičům, když vás mají v Praze?
Stýská! Zrovna teď mi maminka psala, jestli je všechno v pořádku… Měla strach, že ležím někde upocená s rýmou, protože jsem jí neodpovídala na zprávu.
Jak dlouho žijete sama?
Před čtyřmi lety jsem odešla z Brna, tehdy jsem opravdu vylétla z onoho pověstného rodinného hnízda. I když jsem předtím bydlela v Brně na privátu, pořád jsem byla svým způsobem doma. Nebyl problém zajít k rodičům, vidět se… A opravdu, když žijete v Brně, tak se jen projdete po ulici a potkáte najednou několik známých. Ono to v Praze pak funguje taky, když se pohybujete v centru, ale Brno je přece jen malinké. Když jsem odešla, byl to pro mne začátek mojí samostatnosti…
Vyhovuje vám to tak?
Myslím, že je to ideální. Jeden kamarád mi říkal: "Rodiče je dobré mít tak daleko, aby tě nemohli překvapit." Takže tím, že jsou v Brně a na návštěvách se předem domlouváme, tak jsme si vzácnější. Ale myslím si, že rodičům chybím... Ale na druhou stranu: oni mají také svůj život.
Blíží se vám třicítka, kterou ženy občas pociťují jako zlomovou pro založení rodiny. Jak jste na tom vy? Nepřemýšlíte už o dětech?
Ne.
Opravdu ještě neslyšíte tikat biologické hodiny?
Ne. Sama ještě nejsem v situaci, kdy bych chtěla mít rodinu. Beru to tak, že je dobré teď pracovat a až potom si udělat čas na rodinu. Myslím si, že když budu mít dítě v 35 letech, tak to vůbec není pozdě. Věnovat se teď naplno rodině? Nevím… Samozřejmě mám spoustu kolegů, kteří dokážou skloubit práci a rodinu dohromady. Já bych si na to ale, až to přijde, ráda nechala nějaký čas…
Před angažmá v Praze jste účinkovala i v Německu, proč zrovna tam?
Měla jsem tam vztah. Ten se ale bohužel rozpadl…
Chtěla byste se tam někdy ještě vrátit?
Jsem teď ve fázi, kdy jsem si navymýšlela a napředstavovala nějaké cíle, určila jsem si, jak bych chtěla žít dál. Došlo k tomu právě proto, že se mi rozpadl ten vztah a padly i poskládané kostičky starých plánů. Dala jsem si teď pauzu, abych si trochu vyčistila hlavu. Doufám, že se tam třeba jednou vrátím, ale teď na to nejsem schopná odpovědět… Je to spojené s nějakým osobním zážitkem a je těžké říci, co bude dál…Ale tu zemi jsem poznala, mám tam spoustu přátel a krásných vzpomínek, takže doufám, že jsem si tu cestu ještě úplně nezavřela.
A když jste tam žila, jak jste získávala herecké příležitosti? To jste neměla vůbec problém s jazykem?
Na začátku obrovský. Sice jsem z němčiny odmaturovala, ale potom jsem asi sedm let vůbec nemluvila.
Zmínila jste, že jste v létě natáčela film Vnučka. Hrála jste tam s Jaroslavou Adamovou a Pavlem Landovským. Jak se vám s nimi točilo?
Byla to práce nesnadná, protože si paní režisérka vybrala takové extrémy. Jsou to lidé, kteří mají za sebou bohaté divadelní i filmové zkušenosti, a naproti tomu já, která jsem měla zkušenosti jen minimální. Pro mě to byla obrovská škola. Myslím, že celé natáčení bylo trochu poznamenané tím, že jsou to starší lidé, kteří potřebují svůj čas a svoje pohodlí. Takže někdy se plán natáčení řídil i podle nich. Podle toho, jak pan Landovský dokázal, nebo nedokázal natočit scénu. Paní Adamová byla ale vždycky velmi zodpovědná a připravená.
Zkušenost určitě k nezaplacení…
Pro mě to byla taková směs všemožných impulzů, které přicházejí od starších kolegů, paní režisérky, od štábu. Takže já jsem byla taková jedna veliká koule, která nasávala úplně všechno. Paní Adamová mi pak vytýkala, že jsem měla zůstat víc sama sebou. Pro mne je ale rozhodující pohled režisérky. Nasávala jsem proto všechno možné… Štáb ale říkal, že to nebylo typické natáčení. Prý bylo trochu punkové…
Tři nej Heleny Dvořákové:Nejpříjemnější vzpomínka: "Podzimní snídaně s přáteli na Vyšehradě." Nejoblíbenější film: "Sůl nad zlato. Ten si můžu pustit vždycky." Nejoblíbenější jídlo: "Sním úplně všechno!" |
