2°C
Málokdo však asi ví, že zpočátku v této úloze moc dobře necítila.
Prý vás obézní lidé fascinovali už od mládí. Je to tak?
Asi nejvíc mě na nich fascinuje, že se chovají jako v minulém století. Byla to totiž doba, kdy lékař stál spoustu peněz, to znamená, že se dlouho dělaly různé domácí recepisy, než se zavolal. A volal se až tehdy, když bylo opravdu zle. A mě překvapuje, že i v moderní společnosti se přesně stejně chová také jedna skupina pacientů. Jsou to opravdu pacienti, patří k lékaři!
Ale to vás asi v mládí ještě nefascinovalo…
V mládí ne. Mně se líbili lidé, kteří byli spíš mohutní, ale nebyli obézní. Byli velcí, svalnatí a ramenatí. Pánové mohli mít i lehké bříško, to mi nevadilo. Byli to ti, kteří by dneska z hlediska BMI byli označeni za obézní, ačkoli obézní nebyli. Měli jen hodně svalové hmoty. Takoví lidé se mi moc líbili a fascinovali mě. Na rozdíl od těch, co foukl vítr a oni padli. Měla jsem pocit, že mohutný člověk je zárukou bazpečí a se vším si poradí. A navíc je klidný.
Platí to i pro lidi obézní? Také se o nich říká, že jsou přátelští a klidní…
Pokud jde o lidi obézní, a to už se skutečně bavíme o lidech se zvýšeným množstvím tukové tkáně a někdy dokonce malém množství svalové hmoty, tak to nejsou hodní lidé. To jsou lidé nemocní, kteří mají i spoustu psychických reakcí na svou nemoc. Protože ono to unavuje, když nesete kromě své hmotnosti ještě jednou tolik. A jelikož nemají větší množství svalové hmoty, chybí jim stabilita i klid. Rčení, že tlustý člověk je dobrosrdečný a klidný, platí jen tehdy, pokud je tlustý správně. To znamená, že má pořád dostatečné množství svalové hmoty a je vlastně jenom takový zaoblený. Neplatí to ale pro někoho, kdo trpí monstrózní obezitou.
Je pravda, že vám byla vaše role v pořadu zpočátku hodně nepříjemná?
Je to totiž role, kterou v původním formátu hraje nelékařka. Pro lékaře není úplně běžná. Chodit lidem do bytu, koukat jim do lednice, to je opravdu taková zvláštní policajtská role. Důležité pro mne ale bylo, jak hodně je tohle všechno vidět u diváků, kteří sedí u obrazovek. Diváci se podívají do své lednice, najdou tam totéž a zamyslí se. Když je u toho lékař, který zdůrazní, že v téhle potravině je sůl, proto máte vysoký krevní tlak, a v téhle zase cukr, který je pro vás jako diabetika nevhodný, zní to z obrazovky trochu významněji než v ordinaci.
Proto jste vydržela…
Popularizace medicíny mě s pořadem hodně smířila. Myslím, že pořad má veliký význam a že za tu dobu, co běží na obrazovkách, je hodně znát, že se atmosféra ve společnosti změnila. O výživě se více diskutuje. Začínají se lépe značit potraviny. Neříkám, že je to jenom zásluhou pořadu. Je to celkovou atmosférou, která tento pořad přinesla na obrazovku. Proto je důležité ukazovat příběhy těchto lidí, jejich životní styl i případné psychické trápení. Musí být vidět, že je to komplexní problém. Paradoxně mnoho lidí se svým problémem k lékaři vůbec nešlo. A to je chyba! Už několik let mohli navštěvovat obezitologii. A právě informace, že obezita je něco, co patří do rukou lékaře specialisty, je nejdůležitějším posláním celého pořadu.
Co říkaly děti na to, že jste se stala populární? Líbíte se jim na televizní obrazovce?
Je pravda, že bylo pro ně ze začátku trochu složité, že se jejich maminka objevuje v televizní show. Už si ale zvykly a zvyklo si i okolí.
Jak jsou vaše děti staré? Studují už?
Nezlobte se, ale o dětech se bavit nechci. Jsou právě v období dospívání a musím respektovat jejich soukromí. A navíc, když se o někom mluví v jeho nepřítomnosti, je to už téměř drbání. A to já nemám ráda. Děti nemůžou za to, že se objevuji na televizní obrazovce, a já je do toho nechci proti jejich vůli zatahovat. Zůstaňme jen u toho, že mám dceru a syna.
Pomáháte lidem bojovat se špatnými návyky. Máte i vy nějaké zlozvyky, které vás štvou?
Mým zlozvykem je například to, že krčím čelo. To mě na mně hodně štve a dělá mi to vrásky, které nejsou pěkné. Je ale těžké tento zlozvyk odstranit, protože si ho v podstatě neuvědomujete. Pak také odsekávám, někdy se na někoho nečekaně rozlobím. Také jsem kouřila, několikrát jsem přestávala a několikrát zase začínala. To byl asi můj největší zlozvyk.
Jak se vám podařilo s kouřením skoncovat?
Jen si říci, že nebudu kouřit, je naivní představa. Zlozvyk mívá nějakou příčinu, proto je nutné, uvědomit si, v jaké situaci člověk po cigaretě sahá. Musíte vědět, co je vaše zátěžová situace a musíte si pro ní vytvořit jiný mechanismus. Což byl i můj případ.
Zmínila jste, že za obezitou stojí často psychické problémy. Co bývá jejich nejčastější příčnou?
Víte, toto generalizování je podle mne v medicíně trošku chyba. Ještě za našich mladých let se říkalo, že statistika je superlativ od slova lež. Já proto statistikám moc nevěřím. Každá osobnost je individuální, což znamená, že každý nemocný člověk má určitou individuální mozaiku příčin, proč zrovna on je nemocný. Pravda je, že u obezity bývá často v pozadí úzkost, bývá tam často závislost na někom z rodiny, na někom, kdo je důležitý. Příkladem je třeba toto: "Abych neurazila babičku, tak si vezmu bonbon." Také bývá v pozadí strach, který někdy obezita ještě umocňuje. U těchto lidí s dietou moc nepořídíme, pokud neobjasníme příčinu.
Stejně mě překvapuje, že se někdo dokáže projíst do takových extrémních rozměrů…
Velký podíl na tom mívá genetika. Hodně obézních lidí má nějaké onemocnění, o kterém neví. Často to bývá nerozpoznaná cukrovka. A ta není nerozpoznaná proto, že by ji doktoři nepoznali, ale protože pacient nechodí na preventivní prohlídky! Také to bývá podceňování, které se objevuje v rodinách, kde jsou obézní všichni. Je to pro ně normální. A že je někdo obéznější, se projeví až v okamžiku, když váží 140 kg. Toto je třeba problém obezity dětí. Rodiče si řeknou, takhle jsem vypadal taky, ale pak jsem z toho vyrostl. Jenže si neuvědomují, že jejich dítě z toho vyrůst nemusí.
Genetika tedy hraje nepodcenitelnou roli…
Genetika je hodně zásadní a důležitá. Jsou typy lidí, kteří se k obezitě projedí rychleji, a jsou typy lidí, kteří se k ní neprojedí nikdy. A není to ani jejich zásluha, ani velká vina. Podstatné ale je, jak se zachová člověk, který ví, že se k obezitě projedl – a je jedno, jestli jedl tak mnoho, anebo se tak málo hýbal, nebo měl tolik psychických stresů. Prostě se to stalo. A pak bývá překvapivé, že se pořád tvrdošíjně snaží udržovat tentýž životní styl. Je to určitá snaha popřít, že něco takového existuje. Lidé vůbec mají hrozně neradi takové ty definitivní věci jako třeba: "Tohle kafe už si nesmíš nikdy dát!" Je v nás určité rebelství, a pokud jde o jídlo, pak pro nás bývá těžko stravitelná představa, že musíme úplně překopat kuchyni, kterou jedly celé generace našich předků.
Je vůbec možné donutit někoho, aby vyhledal odbornou pomoc a začal hubnout, když nechce?
Jakmile říkám "jak donutím druhou osobu", tak dělám chybu. Donutit druhou osobu nelze. Vždy je důležité najít motivaci. Ale dospělý člověk už musí hledat motivaci v sobě. A pokud ji nehledá, pak my nemáme právo zasahovat mu do života. Stejně jako nikdo nemá právo druhého nutit, aby třeba rozvedl, aby si léčil akné, nebo ostříhal vlasy. Nemůžeme nikoho nutit, pokud nás ten dotyčný sám nepožádá o radu. A navíc – u obézních funguje, že právě tento tlak od nejbližších, to strašení, nucení a ponižování, bývá někdy příčinou, proč se takto postižení lidé dostávají do ještě většího stresu. Berme to tak, že pokud je člověk za svůj život zodpovědný a ví, co dělá, pak si poradí.
Zdá se, že je to nesmírně citlivý a složitý problém…
Je to složité. Jen si zkuste představit, jak se asi cítí lidé, které někdo přitáhne za křídlo a řekne: „Podívejte se, jak vona vypadá, něco s ní dělejte. A ty už se taky prober a něco se sebou dělej!“ Tady raději našlapujte po špičkách kolem práva každého člověka žít svůj život podle svého. A samozřejmě pak také nést důsledky svých rozhodnutí, což už lidé dělají neradi. Každý sám nejlépe ví, co mu chybí a co mu pomůže, ale musí nám to sdělit. Musí s tím chtít pomoci!
Pochopila jsem, že obézní člověk bez lékaře nezhubne…
Obezita je individuální věc, nedá se léčit paušálně. Rozhodně je důležitý soulad duše, pohybu a diety. Genetika a určitá onemocnění, které obezitu výrazně urychlují, jsou něčím, s čím se člověk musí naučit žít. Nemůže doufat, že to jedou přejde. Nepřejde! Musí doživotně dodržovat úplně jiné stravování, nastolit jiný režim a jinak odbourávat své psychické stresy. Musí udělat doživotní změnu, jinak se budou jeho problémy neustále vracet!
