Naplno dál pracuje a doufá, že čas utržené rány aspoň trochu zhojí.

Tento rok byl pro vás nesmírně těžký. Jak jste vůbec dokázala všechno přestát?
Kéž by tento rok nebyl! Ale já vím, že se takové věci lidem dějí, to je život. Dělíme se na ty, kterým se to nestane, a na ty, které to bohužel potká. Já jsem se proto přesunula od skupiny lidí, kteří to neprožili, do skupiny druhé. Člověk se s tím musí smířit. Paradoxně mi nejvíc pomohla věta Pavla Kříže, který pracuje v Kanadě jako psychoterapeut. A ten řekl, že je to prostě příroda.

Musela to být pro vás nesnesitelná zátěž. Není vůbec jednoduché tohle prožívat…
Následky takovéto psychické zátěže se mohou někdy projevit třeba až za pět let. Když se to stane, je to akutní hrůza. Ta se pak promění v jakýsi posttraumatický šok. Nikdy nevíte, kdy se vaše skryté trápení může znovu objevit. Někomu to dochází později. A pak se třeba najednou tři roky po rozvodu zastřelí.

Stejně vás obdivuji za to, jak statečně všemu čelíte…
To ale není moje zásluha!

Já si myslím, že je!
Proto třeba tolik pracuji. Snažím se vytěsnit všechny špatné myšlenky. Jenže i když se zahltím prací, stejně to tu bolest nepřeváží.

Nedávno se v tisku objevily zvěsti, že uvažujete o dalším dítěti. Je to pravda?
To je nesmysl!!! Vždyť je mi 47 let. To bych opravdu nebyla normální!

Média pořád propírají i vaši dceru Agátu. Nemyslíte, že tomu svým provokativním chováním trochu nahrává?
Čím ona provokuje? Tím, že je hezká? Chlapi na ni útočí, protože ji nemůžou dostat. Tak se aspoň snaží zviditelnit tím, že vykřikují, že s ní byli a že to bylo úžasné.

Agáta ale bývá poměrně často fotografovaná s novými muži, kteří bývají označováni za její nové partnery. Jak to posuzujete z pohledu mámy? Nevadí vám to?
Neptejte se mě na Agátu. Já mám další děti, které jsou nezletilé, proto mě jejich chování zajímá víc.

Opravdu nemáte občas tendenci promlouvat jí do duše?
Nikdo není dokonalý. Stejně tak jako já jí lezu určitými věcmi na nervy, tak ona leze určitými věcmi na nervy zase mně. Ale promlouvat do duše? To děti příšerně štve! Mně třeba moje matka po odvysílání prvního dílu mé talk show Pustit žilou řekla, že to bylo dobré, ale to sprosté slovo jsem prý říkat nemusela.

Takové mámy prostě jsou…
I když je mi tolik, kolik mi je, moje matka mě pořád vychovává. Tak to je. Některé z nás prostě polezou na nervy svým potomkům neustálým vychováváním až do konce života.

Zvládáte spoustu věcí najednou. To je obdivuhodné! Jak vůbec dokážete stihnout rodinu, práci, domácnost…?
Musím to zvládnout, když jsem si pořídila tolik dětí. Když máte děti, musíte pořád něco řešit a už nikdy se to neuklidní. Kdysi jsem byla naivní, když jsem si myslela, že až vychovám děti do dospělosti, tak začnu znovu žít. Nezačnu ale už nikdy! Jako rodič totiž žijete neustále se strachem v zádech a bojíte se, co s vašimi dětmi je. A nepomáhá ani to, že těch dětí máte tolik. Váš strach se tím akorát násobí.

A dokážete spravedlivě rozdělit pozornost mezi všech šest dětí?
Ony už naštěstí moji pozornost tolik nevyžadují. Když se mě zeptají: "Mami, kdy přijdeš domů?", mám pocit, že se jim stýská. Je ale ve skutečnosti zajímá, jak dlouho bude čistý vzduch. Kdo o mě ještě opravdu stojí, to je Kordulka. Ostatní spíš chtějí, aby doma fungoval servis, na který jsou zvyklí. Chtějí cítit teplo domova a mít nachystanou večeři. Je ale pravda, že když je zle, tak mi volají. A ten pocit, že mají komu zavolat, když se nedaří, a že mají v těchto chvílích za kým přijít, potřebují všichni.

To, že vám děti důvěřují, je určitě nejdůležitější…
Určitě ano. Musím ale přiznat, že je to náročné. Nemám kvůli tomu čas na žádné kamarádky. Mám jen pár takových, kterým občas napíšu. Taky mě mrzí, že nemůžu chodit cvičit. To opravdu nestíhám. Mám kolo a letos jsem na něm jela jen dvakrát. Nemám čas na svoje koníčky. Teď jsem ještě začala dělat tu talk show, což je pro mne nová disciplina, kterou se musím naučit.

A co vaše manželství s Martinem Stropnickým? Máte na sebe při vašem pracovním nasazení vůbec čas?
Právě teď třeba odjel natáčet do Bratislavy. Ale tak to prostě je. Kdyby byl montér, tak zase bude jezdit po montážích. Někdy se určité profese takhle míjejí. Naštěstí se ale setkáváme v divadelním představení Kachna na pomerančích, se kterým objíždíme republiku. A nějaký den volna spolu občas máme. Ale teď mi bylo třeba líto, že jsem musela být v práci, když Kordulka měla třetí narozeniny. Tak to alespoň oslavil Martin se svými dětmi. To se ale děje v mnoha rodinách.

To je pravda. Důležité je ty společné chvilky si užít…
Až se začneme míjet schválně, tak to bude průšvih… Teď o to ještě pořád stojíme.

A proč jste se vlastně vdávala? Někde jsem četla, že jste se nechala přemluvit…
Určitě jsem se nevdávala proto, že bych po tom toužila… V mém pořadu jsme třeba řešili, jestli je člověk schopen být monogamní, nebo ne. Jsou lidi, kterým vyhovuje žít s jedním partnerem. A pak jsou takoví, kteří se rádi toulají. A pak je úplně jedno, jestli jste vdaná. Když chcete žít s jedním partnerem, mělo by to být vaše osobní rozhodnutí. Nemám ráda typy lidí, kteří se tváří jako dokonalá rodinka, a přitom si vzájemně zahýbají. Manželství vám v tomto případě nemůže nic zaručit.

Vaše dcera Agáta mi před časem říkala, že Martin Stropnický je konečně chlap, který vás dokáže zkrotit a usadit. Je to pravda?
Vypadalo to tak… Ale vážně. Je otázkou, co je to zkrocení. Nevím, jestli se dá v našem věku něco měnit. Já mám někdy pocit, že nezměním ani Kordulku. Některé vlastnosti jsou vám dané, a buď se je naučíte kvůli tomu druhému potlačit, což podle mne taky není dobře, protože se to pak nahromadí, a vy z ničeho nic vybuchnete, nebo se naučíte se sebou žít. Na chvíli se můžete změnit, ale po čase stejně odkryjete svou pravou tvář.

A jak to máte s dětmi? Jak on snáší ty vaše a vy ty jeho?
Oba dva svoje děti velmi milujeme a máme jich tolik, že už nám nezbývá čas pozorovat ty ostatní. A navíc, Kordulka je spojovací článek nás všech. Myslím, že mezi námi vládne pohoda. Je zvláštní, že i když svým dětem opakujete odmala úplně stejné věci, nakonec z každého z nich vyroste úplně jiná osobnost. Každý si z té výchovy vezme něco jiného. Je to takový švédský stůl lásky. Švédský stůl mít rád.

Je vidět, že jste hodně tolerantní…
Děti mají některé věci lépe srovnané než já. Proto si někdy říkám, proč se o nějakou výchovu vůbec pokouším. Teď je to opravdu fajn, protože jsou děti už ve věku, kdy se s nimi dá diskutovat. I s Kordulkou. I ta už umí vyjádřit svoje názory. Příkazů proto ubývá. S rostoucím věkem dětí totiž musíte změnit i slovník. Takže se jim teď spíš snažím naslouchat. Oni někde musí tříbit svoje zkušenosti. Navíc jsem zjistila, že se v jejich světě už neorientuji. Já jim nemůžu poradit, jak stáhnout dvě počítačové hry, nebo jak sbalit holku. Nebo podle čeho si hledat partnera. Mají raději volit srdcem? Nebo rozumem? To jsou těžké otázky.

A vy sama? Rozhodovala jste se spíš srdcem, nebo rozumem?
Já jsem vztahy navázala vždycky dobře, ale pak jsem je končila zbytečně ukvapeně. Jsem hned se vším hotová, hned mám všechno vyřešené. A to je třeba to, co se učím od Martina. Říká se: "Vydrž s odpovědí jednu hodinu." A možná by bylo někdy lepší vydržet až do druhého dne. Jenže já odpovím hned a za deset minut mi dojde, že by to mohlo být i jinak. Doufám, že žádné z mých dětí nebude jako já. Zatím se mi zdá, že jsou vybavené trochu lépe. Když jste mladá a máte malé děti, jste ze spousty věcí bezradná. Ale já jsem bezradná stále. Nevím, jestli je dobře, že se holky s někým rozešly, nebo by bylo lepší, kdyby s ním zůstaly... Mám dvě holky a obě pořád řeší nějaké ženichy. Já už jsem byla v jejich věku vdaná a možná to bylo lepší. Ony mají ještě šanci lovit. Nejraději bych je už obě dvě provdala.

Tři nej Veroniky Žilkové: Nejoblíbenější hudební interpret: Na Slovensku jsem si teď oblíbila Petera Marcina. Nejoblíbenější módní doplněk: Boty od Rena Největší přání: Aby bylo o deset let později.