Modelky socialismu: 150 Kčs za přehlídku | Pro ženy | Blesk.cz

Modelky socialismu: 150 Kčs za přehlídku

  • Za přehlídku tehdejší manekýni a modelky vydělali 150 korun
    27. února 2020 | 06:00

    Šedesátá a pozdější léta minulého století přinesla do české módy oživení, když skončila šedivá doba let padesátých. Objevily se nové módní časopisy a kdekdo chtěl být manekýnkou z jejich první stránky.

    Než se ujalo označení manekýnka, dlouho se této profesi říkalo demonstrátorka zboží, což opravdu nezavánělo kapitalismem. Koncem padesátých let a v letech šedesátých bylo jen několik institucí, které měly své stálé manekýny. Byly to především ÚBOK – Ústav bytové a oděvní kultury – Dům módy nebo textilní exportní firma Centrotex. Mezi módními časopisy kralovaly Odívání a příslušné rubriky ve Vlastě. Jak tenkrát modelky žily a kolik vydělávaly?

  • Marta Kaňovská Pospíchalová (81) a přehlídka s Kennedym

    Marta byla 35 let manekýnkou, dnes má diplom z filozofie
    Marta byla 35 let manekýnkou, dnes má diplom z filozofie

    Její kariéra manekýnky trvala třicet pět let a patřila k těm nejznámějším. Její život byl nabit náhodami. Náhodou ji koncem 50. let objevili zároveň filmaři i módní svět. Na ulici ji oslovily dvě dámy z ÚBOK a pozvaly ji na konkurz. Ve stejný den pozorovala natáčení filmu, když ji oslovil jeden z filmařů. Vyřídil jí vzkaz od režiséra, aby s nimi druhý den jela filmovat na Máchovo jezero. Statovala tehdy po boku Jana Pivce a Rudolfa Deyla ve filmu Hlavní výhra a vzápětí dostala roli u Věry Chytilové ve filmu Strop, tam hrála samu sebe.

    Její velkou láskou byl Miloš Kopecký, s nímž žila tři roky. Prožila s ním i tragickou smrt jeho dcery. „Nejdřív jsem byla zaměstnaná v Domě módy, kde jsme přes den pracovaly v prodejně a pak vyjížděly na módní přehlídky. Pamatuji se, že jsme každou středu přebíhaly s šaty přes Václavák do Jalty, kde se konaly přehlídky. Dělaly jsme tehdy všechno samy. Česaly jsme se, líčily, o vizážistech jsme ani neslyšely. Musely jsme být soběstačné. Jen jednou, v Bejrútu, jsme měly každá přiděleného kadeřníka, a to byl zázrak!“ líčí Marta Pospíchalová.

    Náš tip: Zajímá vás, jak probíhaly nákupy za socialismu, na co jsme stáli fronty a co jsme sháněli za bony v Tuzexu? Dočtete se o tom v novém vydání magazínu Blesk pro ženy, které seženete na novinových stáncích. Nebo si ho můžete objednat v tištěné či elektronické podobě v našem iKiosku ZDE.

    Její profese nebyla nijak výnosná. Platilo se od modelu – za jeden dostávala 10–15 korun, za komplet 18–21 korun. Za jednu přehlídku stihla vystřídat zhruba deset modelů, a přišla si tak za večer na asi 150 korun.

    I když byly modelky známé, na hvězdy si prý nehrály ani náhodou. Vrcholem byly přehlídky na EXPO v Montrealu. Na molo si k nim tenkrát sedl Robert Kennedy, který je pak pozval na blízký Ostrov atrakcí. Na recepci se Marta potkala i se slavným hercem Laurencem Olivierem. „Byl to takový zážitek, že dodnes cítím jeho vůni,“ vypráví.

    Provdala se nejdřív za fotbalistu Dukly Praha Františka Šafránka a pak za herce z Divadla Na zábradlí Petra Pospíchala. Z prvního manželství má dceru Andreu, která pracuje v České televizi. Je pyšná na to, že po ukončení kariéry stihla vystudovat psychologii na Univerzitě třetího věku a že na filozofické fakultě studovala i její vnučka Kristýna.

  • Miroslav Weidner (71) jako chemik na módním molu

    Modeling tehdejší doby byl hlavně o legraci, tvrdí Weidner, dnes si Miroslav užívá důchodu
    Modeling tehdejší doby byl hlavně o legraci, tvrdí Weidner, dnes si Miroslav užívá důchodu

    Jedním z nemnoha našich manekýnů, jejichž tváře jsou některým možná povědomé i dnes, byl Miroslav Weidner. K této profesi se dostal relativně pozdě – až ve třiceti letech. Předtím stačil vystudovat chemii na vysoké škole a pracovat ve výzkumném ústavu. „Předvádění pro mne bylo vždycky koníček, hlavní bylo zaměstnání. Naštěstí jsem v něm měl osmadvacetihodinový cyklus, takže jsem pak klidně na pár dní mohl odjet. Nezapomenu na první den, když mě postavili na molo a zezadu na mě gestikulovali, že mám zpomalit a jít ještě jednou. Chtěl jsem to mít totiž rychle za sebou,“ vzpomíná Miroslav Weidner.

    Do ciziny se ale tak často jako jeho kolegyně nedostal. Prý jen na EXPO v Montrealu visel jeho portrét v nadživotní velikosti, směje se. „Jezdili jsme jako parta manekýnů spíš po Československu, ale byla to obrovská legrace, bavili jsme se, nikdo nikomu nic nezáviděl…“

    Po revoluci se ještě objevil v několika reklamách, také zahraničních. „Točili jsme například reklamu pro CNN – na luxusní limuzínu. Byla tak luxusní, že vůbec nebyl slyšet motor a z výfuku šla jen pára. Kolem toho byl obrovský štáb, který nás tři hlavní herce oblékal do kašmírových kabátů od Versaceho – museli jsme být hodně nóbl,“ usmívá se Miroslav Weidner.

    Od chemie nakonec přešel na pozici prodavače do luxusních pánských butiků, vyzná se i v textilních vláknech… A jeho největší zážitek z éry manekýna? „V roce 1985 jsme v Moskvě předváděli pět týdnů stále stejnou přehlídku. Bylo jich celkem sto dvacet. Ze začátku nám trvala tři čtvrtě hodiny, ke konci jsme ji odchodili už za dvacet minut. A to jsme se převlíkali ve tmě!“ líčí Miroslav Weidner.

  • Melánie Vančurová (69) měla být Miss Dior

    Krásná tvář Melánie zdobila první stránky časopisů, nyní si užívá práci na zahrádce a také pomáhá opuštěným zvířatům
    Krásná tvář Melánie zdobila první stránky časopisů, nyní si užívá práci na zahrádce a také pomáhá opuštěným zvířatům

    Krásná Melánie Vančurová (tehdy Lepší) se v osmnácti letech stala prakticky přes noc hvězdou. „Přišla jsem v roce 1967 na konkurz do časopisu Odívání a hned druhý den mne vystrčili na molo v Lucerně. Hodili mne do vody, tak jsem kopírovala manekýnky, které na něm chodily přede mnou,“ vzpomíná dnes Melánie Vančurová. Teprve později absolvovala školu pohybové kultury.

    Zanedlouho jí osud přichystal velkou šanci, která se však nikdy nenaplnila. „Francouzská firma Dior vyslala v roce 1967 své zástupce, aby u nás našli neokoukanou tvář pro reklamní kampaň nového parfému Miss Dior. Vyhrála jsem, ale nakonec to nedopadlo…“ vypráví Melánie. V Paříži už jí ušili na míru zelené šaty, ale nedostala povolení, aby mohla odjet na předváděcí šňůru. „Já se taky nikam netlačila, o rok později jsem se už vdávala za Darka Vostřela, ředitele Divadla Rokoko, a měla jsem úplně jiné zájmy,“ říká dnes Melánie.

    Díky Vostřelovi se dostala do společnosti hvězd té doby, fotila pro německé katalogy Quelle a Neckermann. Pro holku ze socialistického Československa byl největší zážitek zájezd Centrotexu do Kuvajtu k místnímu šejkovi. „Pamatuju se, že tam bylo všechno ze zlata, včetně kohoutků na umyvadle, a my z toho byly u vytržení. Všechny jsme na památku dostaly zlaté hodinky…“

    Po sedmi letech se s Vostřelem rozvedla a později se zamilovala do muzikanta ze skupiny Plavci Jana Vančury. Prvních pár let bylo krásných. Bohužel snaha o miminko jim nevyšla. „Můžeme být bez dětí,“ říkal Vančura, ale nakonec manželství skončilo. Trvalo jedenáct let. Melánie pak na stejnou dobu odjela do Německa. Když se pak vrátila, pracovala v módním časopise a později v managementu módní firmy.

Autor: Zuzana Pšenicová, Markéta Luštincová
Diskuse ke článku
.