Čtvrtek 1. říjen 2020
Svátek slaví Igor, zítra Olívie
Oblačno, déšť 15°C

Je mi 40 a mám malé dítě! Varování, která byste měla slyšet!

3. února 2015 | 06:00

Já už chci jen ležet a číst si! A nemluvit! Přesně tohle mě občas napadne, když mám pocit, že své tříleté dítě prostě neutahám, zatímco už melu z posledního. A pak prosím jeho dospívající sourozence, aby ho vykoupali, abych si mohla aspoň trochu odpočinout. Hádám, že ostatní ženy z kategorie "starší matka" na tom budou hodně podobně – mít dítě v tomhle věku je skvělé, ale rozhodně dost náročné. Nebo vy máte pocit, že toho zvládáte stále stejně bez ohledu na to, kolik vám je? 

Zatímco před pár lety se těhotná starší pětatřiceti let považovala za starou, dneska mnohé podobně staré ženy teprve začínají mateřství pomalu zvažovat. Anebo si pořizují malé dítě k odrostlým sourozencům, protože po rozvodu zase narazily na chlapa, s nímž chtěly založit rodinu. 

Udělala jsem to taky tak a jsem nadšená, protože mít malé dítě je zábavné a asi to vážně člověka v některých ohledech omladí (navíc můžete zase legálně chodit do kina na pohádky). Ale rozhodně považuju za fér přiznat, že je to taky podstatně náročnější, než když má člověk potomka krátce po dvacítce. 

Vím, o čem mluvím. Před osmnácti lety se narodil můj první syn, který byl hodně divoký a poněkud náročnější než většina dětí. Přesto jsem k němu dokázala desetkrát za noc vstávat a ráno v pět se kvůli němu vyhnat z postele, aniž bych vypadala jako oživlá mrtvola. Dneska už bych to asi nepřežila, nejmladší syn je naštěstí dobrý spáč – asi z ohledu ke svým starým rodičům. 

Říká se rovněž, že starší rodiče – a tam my dva s manželem rozhodně patříme – jsou trpělivější. Něco na tom možná bude, ale lze se na to podívat také z jiného úhlu: už nám možná chybějí energie a drajv, s nimiž jsme dokázali důsledně lpět na každé maličkosti, a tak spíše ustoupíme. Vždyť malé dítě bude roztomilé jen pár let, tak proč si to ještě kazit nějakými spory. 

Tady se člověk ještě může cítit jako dobrý, protože citlivý rodič, ale takovou fyzičku, tu neokecáte. Chcete dítě učit jezdit na kole nebo na lyžích, jenže zjistíte, že nevydržíte ohnutí déle než pět minut, takže z toho nic není. A když po vás začne doma skákat, musíte ho poprosit, ať dává pozor na vaše křečové žíly. Pitomé je, že z takového dítěte se snadno stane dítě poněkud nemotorné, což mu plusové body mezi vrstevníky nezaručí. 

Hlavně podnětně!

Pokud člověk dosud žádné dítě neměl nebo ano, ale už před lety, snadno také podcení fakt, že malé dítě vyžaduje neustálou pozornost – jistě, pokud není ve školce, ale to už taky dneska není žádná samozřejmost, navíc v době zimních chorob jste s ním každou chvilku doma. 

Ale zpět k pozornosti: malé dítě lze samozřejmě ošálit a odložit k nějaké aplikaci na mobilu či tabletu, nicméně vy jste coby starší rodiče zodpovědní a snažíte se dítě rozvíjet. Takže moderní elektroniku pečlivě dávkujete a místo toho hodiny čtete a stavíte hrady a skládáte puzzle, přičemž jste na to sami, protože děti čtyřicátníků mají tu nevýhodu, že často zůstávají jedináčky. Což sice u nás doma neplatí, ale jelikož je věkově nejbližší sourozenec o jedenáct let starší – jako by se stalo. A dítě samozřejmě vyžaduje tím více podnětů, čím více mu jich dopřáváte. Dobře vám tak.

Ale no tak, babi! 

Zrad je však více. Protože to, že nikdo nemládne, neplatí jen o vás, ale roky přibývají i vašemu partnerovi, nejdřív mu bude vadit potomkův noční pláč – jeho vlastní spánek už není, co býval – později nemusí dobře snášet batolecí vzteky.

A to nemluvím o výhledu na debaty s puberťáky, které vás doma čekají někdy mezi vaší padesátkou a šedesátkou. Tedy v době, kdy mnozí vaši vrstevníci budou nadšení z toho, že mají vnoučata, která mohou po chvílích potěšení se s nimi kdykoli vrátit. To vás, kteří jste se rozhodli přivést na svět dítě v plus minus čtyřiceti, dalších zhruba dvacet let nečeká.