Maminka mě za nepořádek peskovala

Rozhodla jsem se svěřit se svým příběhem, protože může pomoct třeba i někomu jinému. Teprve po letech jsem pochopila, že se za své problémy nemusím stydět a tajit je i před svými nejbližšími. Když mi bylo třináct let, umřela mi maminka, která velmi doma dbala na pořádek. Za všechno mě jen peskovala a já místo hraní s panenkami a chození ven s kamarádkami, doma leštila kliky a vytírala schody. Přesto jsem měla maminku moc ráda a když onemocněla, pomáhala jsem babičce se o ni starat. Tatínka jsme neměli, ten od nás odešel v době, kdy jsem měla dva roky. Po smrti maminky jsem žila s babičkou, ale po mamince jsem její návyky nečekaně převzala. Zpočátku to nebylo tak zlé a babička mi říkávala, že nemusím pořád uklízet.

Ve škole jsem měla samé jedničky, vystudovala jsem pedagogiku a občas měla i nějakého kluka. Po vysoké jsem nastoupila na základní školu, kde učím dodnes. S dětmi mě to baví, ale bojím se bacilů, v dětském kolektivu člověk hned něco chytí. Mé problémy zesílily v době covidu, kdy jsem poctivě nosila respirátor a dezinfikovala si ruce snad padesátkrát denně. Když jsem pak začala chodit s Milanem, trochu jsem se uklidnila a začala zase normálně žít. Mé návyky a obsese se týkají hlavně domova, v práci mě to naštěstí moc neobtěžuje a zvládám vše tak, že si snad nikdo ničeho nevšiml. Když je nějaké dítě nemocné, učím totiž na prvním stupni, kde mám ty nejmenší, hned zavolám rodičům a pořádně je vypeskuji za to, že dávají nemocné dítě do školy. Jinak si myslím, že jsem na děti hodná a vnímám, že mě mají rády.

Mám spoustu domácích rituálů týkajících se čistoty

Všechno se točí hlavně mého domova. Po příchodu z práce mám takový rituál: všechno oblečení si sundám a okamžitě letí do pračky, já zamířím do sprchy, předtím si samozřejmě pečlivě vydezinfikuji ruce a kliky, na které jsem sáhla. Po sprchování si oblékám domácí oděv, připravuji si svačinu, nakrmím své kočky a pak vysávám celý byt. Chemii moc nemusím, to je moje jediné štěstí, snažím se používám přírodní prostředky, kterým věřím. Kočky mi nevadí, jsou to mí jediní společníci, babička mi totiž už dávno umřela a nikoho jiného nemám. Kočičí záchod čistím pravidelně několikrát denně a v bytě používám aromalampu s vonnými oleji. Pak se připravuji do práce.

Alena (39): Přítel nešel pro ránu daleko. Zachránilo mě až dítě

Pokaždé, co vařím, vracím se asi pětkrát zkontrolovat, jestli jsem vypnula sporák či elektrospotřebiče. Totéž se děje při žehlení. Každou věc žehlím rituálně pětkrát, abych zlikvidovala bacily. Na noc se zamykám v ložnici, přes den nevětrám, všechna okna musí být pečlivě zavřená. Jednak kvůli zlodějům a jednak, aby mi náhodou neutekly kočky a něco se jim nestalo. Nenechávám ani větračku. Okna otevírám teprve po příchodu domů a zavírám je večer. Když odcházím z domu, vracím se obvykle pětkrát, a to někdy i od sto metrů vzdálené autobusové zastávky, abych zkontrolovala, zda jsem zamkla vchodové dveře a nechala v domě zavřená všechna okna.

Mé návyky omezují můj společenský život

Kromě práce nikam obvykle nechodím, pokud nemusím něco vyřizovat, anebo jít k lékaři, protože to by mi zcela narušilo můj odpolední režim. Raději se tomu vyhýbám. S přítelem je to jiné, máme dohodu, že se scházíme jen každou sobotu, výjimečně i v pátek večer, nebo v neděli, ale ani po dvou letech vztahu jsem ho nevzala k sobě domů, protože by mi zcela narušil mé rituály a natahal do domu bacily. Sprchuji se třikrát denně a pokaždé, co odněkud přijdu, takže kdybych pořád někde trajdala, musela bych znovu do sprchy a dát věci do pračky.

Ve vztahu bylo těžké se Milanovi vůbec otevřít a nechtěla jsem se s ním ani kvůli přenosu bacilů líbat, ale nakonec jsem v návalu vášně povolila. Ovšem sex bez kondomu, to je úplné tabu. Děti nechci, protože mám své ve třídě a vím, že bych s nimi doma měla jen samé starosti. Poslední dobou mě touha po dětech zaskočila a překvapila mě i představa, že bych s přítelem usnula v náručí nebo se vedle něj ráno probudila a společně bychom posnídali, ale mám z toho trochu strach. O svých obsesích a rituálech jsem mu dlouho neřekla, věděla to jen má nejlepší kamarádka, která si myslí, že nemám OCD, ale že jsem autistka.

Přítel by chtěl víc

Nikdy jsem nebyla na žádné pořádné terapii, pouze jednou u jednoho pána, k němuž jsem neměla důvěru. Po pár sezeních jsem odešla, vůbec mi to nepomohlo a nechala jsem tam spoustu peněz. Znovu to zkoušet jsem nechtěla. Všechny moje vztahy ztroskotaly na tom, že jsem si přítele nevzala domů a nechtěla se scházet častěji, anebo podnikat různé akce, výlety a podobně. Milan je ajťák a žije dost podobně, osamělým životem ve svém bytě, jednou jsem tam dokonce přespala a nebylo to vůbec špatné. Znovu jsem to ale neopakovala. Milanovi bude padesát a má dceru z prvního manželství. Rád by mi ji představil a uvažoval o tom, že bychom spolu trávili více času, anebo spolu žili.

I když to neřekl přímo, jednou něco takového naznačil. Doma u mě později jednou byl, ukázala jsem mu dům a kočky, moc se mu u mě líbilo: říkal, že takový pořádek ještě nikdy neviděl. To, že jsem šla hned po příchodu domů do sprchy, bral jako předehru k sexu a tehdy si nevšiml, když jsem tajně leštila kliky nebo se po odchodu na večeři do restaurace vrátila zkontrolovat, zda je zamčeno a zda jsou zavřená okna. Považoval to za normální a já se tehdy vrátila pouze jednou. Sice jsem byla šíleně nervózní, ale po dvou skleničkách vína v restauraci mě obsesivní myšlenky na to, zda je doma všechno v pořádku, přešly.

Mladá žena se proměnila v lidského kyborga. Za úpravy vzhledu a tetování utratila majlant

Objevila jsem v sobě odvahu mu to říct

Nakonec jsem se mu svěřila. Sice jsem mu raději neřekla úplně všechno, ale zdůraznila jsem, že to, jak žiju, je pro mě důležité, i když mě to vlastně omezuje a obtěžuje. Všechno pochopil a řekl, že on má taky svoje rituály a můžeme je sdílet spolu. Příštího dne mi napsal zprávu, kolikrát jsem ráno kontrolovala dveře a okna a já mu odepsala, že jenom dvakrát.

Vůbec se mě to nedotklo, věděla jsem, že si ze mě nedělá legraci, ale myslí to vážně a najednou mi bylo tak nějak lehko u srdce. Ve dvou se to lépe táhne…

Kamarádka mi našla novou terapeutku, tentokrát psycholožku, která se na tyto problémy specializuje, už jsem u ní jednou byla a dostala jsem zápisník, kam si mám všechno zapisovat. Bylo to příjemné, okamžitě jsem k ní získala důvěru. Přítele k sobě ale zatím vzít nemůžu, a to ani na zkušební dobu. Stále si nedovedu představit, že bych v koupelně nacházela jeho chlupy a vlasy, na záchodě zvednuté prkénko, musela vařit, uklízet a dezinfikovat kliky po dvou lidech nebo doufat, že nezapomněl zavřít doma větračku či vypnout ze zásuvky rychlovarnou konvici. Asi bych se z toho zbláznila…

Klára (35), Chomutov

Markéta (42): Vzala jsem si staršího muže, ale už mi nestačí v posteli. Nechci být nevěrná, ale mám se trápit?

Kristina (28): Přítelova matka mě nesnáší. Na svatbu můžu zapomenout