Pondělí 15. dubna 2024
Svátek slaví Anastázie, zítra Irena
Zataženo, déšť 16°C

Dáša (41): Manžel mě opustil, když se nám narodil postižený syn

Ilustrační foto
5. března 2024 | 06:00

Škrtnout léta společného soužití, udělat za vztahem velkou tečku. Pro někoho záležitost, která si žádá čas na rozmyšlenou, pro jiné celkem snadná věc. Pro paní Dášu platila druhá varianta...

Šílená volba

S manželem jsme spolu byli – navážno – od našich patnáctin. Léta předtím jsme byli dobrými kamarády. On bydlel v šestém patře paneláku, já ve stejném, jen ve čtvrtém. Společně jsme chodili ráno co ráno do školy. Na střední jsme šli sice každý jinam, ale vídali se pravidelně dál. A právě v prvním ročníku přerostlo naše kamarádství v něco víc. Následující tři roky jsme se od sebe prakticky nehnuli, byli jsme šíleně zamilovaní. Trable se objevily kolem maturity – já byla podrážděná z učení, on se chtěl víc bavit a vyrážel s partou na diskotéky beze mě. Tam se zakoukal do jiné. Hned jsem na něm poznala, že je něco jinak. On se přiznal a dali jsme si pauzu, abychom si srovnali priority.

Sehraná dvojka, ale…

Trvalo to rok. Byla jsem smutná, ale pořád jsem doufala, že jestli spolu máme být, prostě spolu budeme. A pak Petr jednoho dne přišel s prosíkem. Prý jsem stejně byla to nejlepší, co ho potkalo. Chvíli jsem se zdráhala mu dát druhou šanci, protože mi v mysli pořád běžel film, co když to zase zopakuje… Nakonec jsem ale kývla. Za další rok jsme se brali. S bydlením jsme si moc hlavu dělat nemuseli. Petrovi rodiče měli velký dům a nám vyklidili celé první patro. Taky nám dali do začátku docela dost peněz. Nemohli jsme si na nic stěžovat. I proto jsme s dětmi neváhali a v rychlém sledu za sebou se nám narodily tři. První syn a pak dcery dvojčata. Měla jsem se co otáčet, ale Petr mi byl k ruce. Žádné práce se neštítil a klidně o víkendech v noci vstával k těm nejmladším. Byli jsme sehraná dvojka. Jasně, tenkrát nebyl na nějaké větší partnerské interakce čas, ale brali jsme to jako jen krátký úsek života. Když jsme si mohli konečně vydechnout – všechny děti už chodily do školy, zjistila jsem, že jsem zase těhotná. Podcenila jsem antikoncepci. Vzhledem k tomu, že jsme spolu extra pravidelně nespali, moc jsem ji neřešila. A pak to bylo tady a já se k tomu musela postavit. Dala jsem si měsíc na rozmyšlenou, sepisovala si pro a proti, protože jsem se v sobě nedokázala vyznat.

Buď on, nebo já!

Jeden týden jsem si říkala, že to zvládneme, že se na malé těším, ale druhý jsem si to nedovedla představit. Byla jsem hrozně unavená a taky se chtěla více věnovat svému muži. Nakonec to rozsekl právě Petr, řekl, že to dáme. Celé třetí těhotenství mi ale nebylo vůbec dobře, vlastně jsem ho proležela na neschopence. Lépe se mi udělalo až v sedmém měsíci, ale jen na moment. Pak mi totiž praskla voda a já hodně předčasně porodila. Malý Tobiáš neměl vůbec hezký příchod na svět, běhalo kolem něj tolik lékařů, až se mi svíralo srdce. Šance na jeho přežití byly v prvních dnech velmi malé. Postupně mu bylo diagnostikováno hned několik chorob. Nikdy nebude chodit ani mluvit… Když mi tohle lékaři řekli, sesypala jsem se. Manžel mi v tu dobu oporou nebyl, sám byl tak zaskočený, že za námi přestal chodit do nemocnice. Po našem příchodu domů mě postavil před hotovou věc, buď syna umístíme do ústavu, nebo odejde on. Přirovnal ho ke kouli u nohy. Tobiáše bych se nikdy nedokázala vzdát, takže vlastně bylo rozhodnuto. Můj dnes už exmanžel dodržel, co řekl, po měsíci se opravdu sbalil a odešel. O syna pečuji sama, ale mám skvělé starší děti, nikdy mě v tom nenechaly.

Dáša (41), Jablonec nad Nisou

Autor: Kateřina Pokorná