Sobota 13. dubna 2024
Svátek slaví Aleš, zítra Vincenc
Polojasno 19°C

Zuzana (44): Myslela jsem, že přijdu o tátu. Ale na Boží hod se stal zázrak!

Ilustrační foto
25. prosince 2023 | 06:00

Byli jsme vždycky pevně semknutá rodina. My tři děti a táta s mámou. Vlastně jsme si žili sami pro sebe. My sourozenci jsme si vystačili, zrovna tak rodiče. Příliš přátel jsme vlastně neměli. Nikdy nám to ale nevadilo. Všechno jsme prožívali spolu, výlety, prázdniny, lyžovačky nebo jen obyčejné večerní čtení a hraní stolních her. A pak se stalo něco strašného...

Krve by se nedořezal

Tradice a svátky měly u nás taky svoje pevné místo. Vánoce byly oslavami z nejmilejších. Dávali jsme si extra záležet na výzdobě, provonění domova, pečlivě jsme celý rok zaznamenávali, co si kdo z blízkých přeje najít pod stromečkem. Naše šílenství propukalo se startem adventu. Na Mikuláše se vždycky jezdilo pro stromeček a nebylo tomu jinak ani tenkrát před třiceti lety… Táta a bráška se vydali pro borovici a my, holky, jsme s mamkou pekly asi čtrnáctý druh cukroví. Pamatuji, jak jsme si daly všechny malinkého panáčka vaječného koňaku a jak mámě zaskočilo, když zvedla telefon – a tam se ozval vyděšený brácha Jiří, že měli s tátou bouračku a že jsou právě v nemocnici… Jen jsme vypnuly troubu a pelášily na autobus. Krve by se ani v jedné z nás nedořezal. Tenkrát nebylo snadné se dostat na oddělení, když nebyly návštěvy. Ale my jsme se nedaly a probojovaly se až před operační sály. A tam proseděly pět hodin. Bráška měl naštěstí „jen“ zlomenou klíční kost a pár škrábanců, táta dopadl o poznání hůř.

Stiskl jí malíček

Lékaře, který ho operoval, jsme zasypaly dotazy hned, jak vyšel ze dveří. Vážným hlasem řekl, že následující dva dny budou rozhodující, jestli táta přežije. To jsme nečekaly, podlomila se nám kolena a nemohly jsme utišit pláč. Ani nevím, jak jsme se tenkrát dostaly se sestrami a mamkou domů. K otci nás nepustili několik dní, museli ho stabilizovat. Od dvacátého prosince jsme za ním chodili – už i s bráškou. Tedy jen za sklo, den co den. Byl v kómatu. Doufali jsme, že když budeme poblíž, vycítí to a bude se chtít vrátit. Na Štědrý den jsme nemohli vydržet doma, neměli jsme stání. Takže jsme sbalili rybí polévku, řízky, salát a všechno odnesli sestřičkám, které měly službu. Ty na oplátku pustily mamku za taťkou, aby ho pohladila, objala v rámci možností a pošeptala mu, že na něj čekáme, že to nesmí vzdát…  Když jsme se všichni vrátili domů, do hodiny volala sestřička, že se táta zlepšil, hodnoty se dostávaly do normálu a prý lehce pootevřel víčka. Pětadvacátého jsme za ním mohli všichni, chytili jsme se za ruce a on mamce jemně stiskl malíček… Tohle byl ten nejkouzelnější dárek, který nám kdy dal. Nakonec se úplně uzdravil a je tu s námi v plné síle dál.

Zuzana (44), Hradec Králové

Autor: Kateřina Pokorná