Neděle 3. března 2024
Svátek slaví Kamil, zítra Stela
Oblačno 11°C

Bára (39): Zažila jsem vánoční zázrak. Našla jsem ztraceného otce!

Ilustrační foto
17. prosince 2023 | 06:00

Odmalička jsem vyrůstala jen s mamkou. Až když mi bylo deset let, naše rodina se rozšířila, narodila se mi sestra. To, že nemám vlastního tátu poblíž, protože žil v daleké Austrálii a o mě projevoval jen pramálo zájmu, mě ale celé dětství trápilo.

Co by tomu řekl?

Každopádně jsem do toho nikdy příliš nešťourala. Viděla jsem na mamce, že je to pro ni příliš citlivé téma. Táta občas poslal pohled nebo balíček k narozeninám. Zavolal mi všehovšudy jen dvakrát. Tolik jsem ho potřebovala v tanečních, když si měli jít tátové zatančit s dcerami, marně jsem čekala na gratulaci k maturitě. Otčím se snažil, ale nikdy jsme si bližší vztah k sobě nevytvořili. Sestře jsem záviděla, že svého tátu má, že je tam pro ni, že jí láskyplně foukal všechny bolístky, že ji bránil jako lev, když se dostala do průšvihu.

VIDEO: Zimní horoskop lásky...

Video se připravuje ...
Zimní horoskop lásky: Martina Blažena Boháčová • VIDEO: Videoredakce ženských titulů

V rodině jsem si taky občas připadala jako páté kolo u vozu. Měla jsem jiný smysl pro humor, bavily mě jiné věci. Možná i proto jsem chtěla z domova co nejdřív vypadnout. Ve dvaceti jsem se vdala a odstěhovala se do padesát kilometrů vzdáleného města. Můj muž byl o generaci starší a je mi jasné, proč jsem si ho vybrala. Podvědomě jsem potřebovala mít po boku někoho, kdo bude mojí oporou, bude mě chránit, bude vědět víc než já, zkrátka bude druhým otcem. Na toho svého jsem sice nemyslela každý den, ale vždycky mi na mysli vytanul, když se mi dělo v životě něco zásadního. Na obřad mě vedl kamarád a samozřejmě mi běželo hlavou, co by na to říkal táta.

Aspoň dobrým dědou

Tentýž obraz jsem měla v hlavě, když se mi narodila první dcera. Přemítala jsem, jestli by z ní byl nadšený, jestli mu náhodou není v něčem podobná… Když jsme spolu šly jedno odpoledne ze školky, volala máma, že se ozval můj otec. Prý se vrací natrvalo do Čech a rád by mě viděl. I když by mě to mělo potěšit, vyslovila jsem ne. Najednou jsem byla vyděšená, jestli se mu budu líbit, jestli on mně. Bylo fajn o tom všem jen fantazírovat, ale skočit do toho opravdu? Nebyla jsem si jistá. Řekla jsem, že se jí ozvu, až si to v hlavě srovnám. Přišly Vánoce a přípravy mě úplně pohltily. Chtěla jsem malé Karličce splnit, co jsem jí na očích viděla. Zařídit rodinnou pohodu, nic nepodcenit, to byly moje hlavní úkoly. Na tátu jsem zapomněla, říkala jsem si, že to napravím hned v lednu. Když jsem prostírala štědrovečerní stůl, tak jsem jako každý rok nachystala jeden talíř s příbory navíc. Jak se u nás říká – kdyby se zastavil pocestný. Mihlo se mi hlavou, jaké by to bylo, kdyby s námi jednou zasedl ke stolu i můj táta…

Vpodvečer jsme se vraceli z procházky, dcera radostně poskakovala a hořela nedočkavostí, jestli u nás za dobu naší nepřítomnosti Ježíšek už byl… U vchodu do naší bytovky postával muž zachumlaný v bundě. Když jsme přišli blíž, zastavil nás se slovy, že na nás čeká. Představil se, usmál se a dceři vrazil do náruče dárek… Pozvala jsem tátu na kávu, zůstal celý večer. Vrátil se a chtěl napravit, co mi za pětadvacet let života svou nepřítomností způsobil. Prý chce být aspoň dobrým dědou. Rozbrečela jsem se dojetím. Splnil, co slíbil.

Bára (39), Most

Další zajímavé články naleznete v tištěném Blesku pro ženy. Zakoupit si ho můžete na vašich oblíbených stáncích nebo v iKiosku ZDE

Autor: Kateřina Pokorná