2°C
Jsme spolu přes dvacet let, děti už mají své životy a nás spojuje snad jen práce v rodinné firmě, papír z radnice a… postel. To, jak negativní vztah mám ke svému muži po dvaceti letech soužití, mi v plné síle došlo během letošních svátků, kdy jsme po delší době trávili hodně času spolu doma. S hrůzou jsem zjistila, že pociťuji dokonce cosi jako nenávist. Vzhledem k tomu, že se na sobě snažím v posledním roce hodně pracovat, a to jak na zevnějšku, tak na vnitřním nastavení, motivaci a snad by se dalo říct i „vnitřní kráse“, rozhodla jsem se, že musím svůj partnerský život tento rok nějak změnit.
Za dva roky mi bude padesát a rozhodně nechci žít další roky života ve lži. S mužem nemáme společného nic. Máme odlišné koníčky, názory, přátele i pohled na život. Máme velmi rozdílný přístup k přírodě, zvířatům i duchovním věcem. Zatímco já lnu stále více k přírodě, zvířatům a bylinkám, což se prolíná celým mým životem, můj muž je esencí toho, co mě na mužích stále více odpuzuje. Manželův svět představují kromě zaběhlé rodinné firmy ještě televize, počítač, jídlo a myslivost v té nejkomerčnější a nejpovrchnější podobě, jakou si umíte představit. Kdybychom se takhle potkali před třiceti lety, nikdy spolu nebudeme.
Navíc jsem v manželství dělala od počátku velkou chybu; muže jsem pod tlakem tchyně i své matky hýčkala jako třetí dítě. Vždy měl skvělý servis, časem zapomněl říkat "děkuji" i "prosím" a nyní zná jen "přines" a "dělej". Mé názory a přání obvykle ignoruje nebo ironizuje – vždyť jsem jen žena! Jenže v minulém roce jsem postupně pochopila, že být ženou neznamená být jen hospodyňkou a matrací. Bohužel s prozřením se do mého nitra vkradlo cosi jako nenávist. Stydím se za to, ale hnusí se mi, jak jí, jak sedí na gauči, jak pije už třetí pivo, říhá a brunátní.
A přesto s tímhle mužem stále spím! Je to zkrátka zvyk, tak jako mu vařím a peru, tak mu poskytuji i sex. A to mnohdy i několikrát za týden! Když je po všem, cítím se někdy jako děvka a po skoro deseti letech zapomnění se mi vybavují detaily z doby, kdy měl můj manžel jakousi krizi středního věku a byl mi několikrát nevěrný. Tehdy jsme vše řešili v manželské poradně, manžel spolupracoval, nechtěl, abychom se rozvedli. Já se mu pokusila odpustit, nakonec jsem své pocity spíše zadupala někam hluboko do svého nitra. Jenže teď se vše dere opět na povrch.
Negativní pocity vůči manželovi ubližují i mně, mám pocit, že podvádím nejen jeho, ale i sama sebe. Šílené je, že při sexu prožiji velmi často i vyvrcholení. Vše je tak silná rutina, mé tělo si v té chvíli prostě žije svým životem – a já, zní to šíleně, mám vlastně po sexu o to větší pocit viny. Spím s někým, koho chvílemi skoro nenávidím, a ještě si to dokážu užívat! Sice mě uklidnila má terapeutka, že to není úplně neobvyklý jev; v partnerských vztazích existují prostě věci, které nelze vysvětlit racionálně. Samozřejmě jsem se mnohokrát pokoušela o všem si s manželem promluvit. Muž mě ale nepochopil a myslím, že se o to ani nesnažil.
Mnohokrát jsem mu navrhovala osvědčenou manželskou poradnu, jenže on nevidí důvod. Nevěrný mi není, pracuje, tak co prý řeším. A tak jsem do poradny začala chodit sama. Je to pár dní, co jsem s ním o všem opět mluvila. Urazil se. Pak se rozvalil do sedačky před televizi, vyhledal si hodně násilný film (o kterých ví, že je nesnáším), dal televizi nahlas, otevřel pivo, labužnicky si říhnul a skopnul páchnoucí ponožky ke mně pod jídelní stůl. Musela jsem se jít projít a po cestě jsem přemítala, co s životem, co když to večer bude chtít stejně, jako chtěl večeři a čisté tepláky? Stydím se napsat, jak to tehdy dopadlo, asi by mě tu hodně žen odsoudilo. Moc bych si přála, abych našla sílu to změnit, protože takhle dál žít nechci.
Zuzana (48), ilustrační foto
