4°C
Nikdy jsem nebyla typ, který by se rozplýval nad malými dětmi. Když si moje spolužačky půjčovaly kočárky a vozily po městě své sourozence, nechápala jsem, co je na tom baví. Já tehdy radši lítala venku, lezla po stromech, četla si a později jsem chodila na koncerty. V osmnácti jsem neplánovaně otěhotněla, a protože jsem tehdy udělala přijímačky na vysokou školu, šla jsem na interrupci. Nebyl to sice nijak příjemný zážitek, ale ani žádné velké trauma. Byla jsem ráda, že jsem se tak rozhodla.
Dítě až po třicítce
V klidu jsem si vystudovala vysokou školu stavební a žila si spokojeně svůj život. O dítěti jsem začala uvažovat až pár let po třicítce. Tedy on o něm spíš uvažoval můj přítel, a já si tak říkala, že když už mají potomka snad všechny mé vrstevnice, proč ne já? Těhotenství proběhlo v pohodě a já se těšila, jak budu po porodu dojatá z vlastního dítěte. Ale nic takového se nedělo. Ano, měla jsem dceru ráda a starala jsem se o ni, jak nejlíp jsem uměla, ale nějaké velké city jsem nezažívala.
Mateřská láska po porodu nepřišla
Když se někdo nad kočárkem rozplýval, slintal a žvatlal, bylo mi to skoro odporné. Jo, když jsem já potkala roztomilého psa nebo štěně, to byla jiná. Psi mě totiž na rozdíl od dětí dojímali. Najednou mě to začalo děsit. Jak to, že všichni jsou z dětí – a zvlášť z těch svých – tak vedle, a se mnou to nehne? Nejsem nějaká divná?
Připadala jsem si jako zrůda, i když nikdo nedostatek mateřských citů nemohl poznat. Trvalo to zhruba tři roky, než se u mne probudil instinkt a já zažila tu pravou maminkovskou chemii. Nestalo se to ze dne na den, ale změna přicházela postupně. Nevím, proč se to nestalo hned a proč zrovna já jsem se musela k mateřské lásce pracně prokousat, ale jsem šťastná, že pocity euforie z rodičovství můžu konečně zažívat.
Čtenářka Jana, foto: ilustrační
