Čtenářka Alžběta: Poprvé jsem se zamilovala až po šedesátce! | Pro ženy | Blesk.cz

Čtenářka Alžběta: Poprvé jsem se zamilovala až po šedesátce!

21. listopadu 2016 | 06:00

Alžběta (63) má dvě dcery, čtyři vnoučata, ale dlouho neměla po boku milovaného muže. Už skoro byla smířená s tím, že do konce života bude sama, ale nakonec se na ni usmálo štěstí.

Vdávala jsem se v devatenácti letech. Mému manželovi Jaroslavovi bylo tehdy stejně a bydlel ve vedlejší vesnici. Naše rodiny se vzájemně už roky přátelily. Oba jsme se znali prakticky už od školky a vždy jsme se měli moc rádi, láska to ale ani v dospělosti nebyla. Nakonec jsme neustáli tlak obou našich rodin a vzali se.

Moje maminka mi vždycky říkala, že je pro ženu důležité, aby se brzy vdala za muže, který se o ni dokáže postarat. Na city prý nemám brát ohled. Každá láska podle ní skončí velkým zklamáním. Později jsem pochopila, proč byl vztah mé matky s otcem tak moc chladný.

Oddělené ložnice

Do tří let od svatby se nám narodily dvě dcery. Mým životním posláním se stalo být správnou matkou a pečovat o domácnost. Já a Jaroslav jsme už tehdy spali odděleně, ale fungovali jsme jako rodina a stále se měli rádi, ovšem jen jako přátelé. Moje kamarádky tehdy řešily studium na vysoké škole, kluky a večerní život a já jsem vedle nich byla jako mimozemšťan. Rozhodně jsem jim však nezáviděla. Byla jsem šťastná, že mám dvě zdravé děti, a muži mě vlastně ani moc nezajímali.

Když se od nás obě dcery odstěhovaly a postavily se na vlastní nohy, rozhodla jsem se, že chci rozvod. Dohodli jsme se rozumně bez hádek, zbytečných scén i emocí. On to vlastně cítil stejně. A navíc už jsem měla roky podezření, že někoho má. Nechtěla jsem mu bránit ve štěstí a žít v nefungujícím manželství mi už přišlo zbytečné.

Zůstanu sama

Po rozvodu jsem se nastěhovala do malého bytu, nastoupila jsem do práce a konečně jsem si užívala volnost. O muže jsem však vůbec neměla zájem. No a tak jsem žila bezmála dvacet let. Samozřejmě že za tu dobu jsem mockrát toužila po někom, kdo by mě objal, pohladil, vyslechl a usmál se na mě, ale zkrátka mi nebylo přáno. Za tu dobu jsem měla asi dva krátkodobé vztahy, ale ani jeden z nich nevyšel. 

Usmálo se na mě štěstí

Jednou jsem se vracela domů z nákupu a potkala jsem v domě na schodech svého nového souseda. Byl zhruba v mém věku a musela bych lhát, kdybych tvrdila, že se mi už tehdy nelíbil. Jednou jsem sebrala odvahu a pozvala ho na kávu. Jmenoval se Karel, byl o rok starší než já a byl vdovec.

Začali jsme spolu chodit na procházky, jezdit na výlety, chodit do divadla i do kina. Přihlásili jsme se společně i do kurzu společenských tanců, kde jsem si poprvé připustila, že mě opravdu přitahuje. Ještě nikdy jsem to nezažila. Byla jsem zamilovaná. Oficiálně jsme pár už téměř dva roky a já pokaždé, když se vedle něj ráno probudím, cítím šimrání v podbřišku. Nakonec i na mě se usmálo štěstí.

Čtenářka Alžběta, foto: ilustrační

Diskuse ke článku
.
Související články