2°C
Vyrovnat se se smrtí je vždy těžké. Ovšem pokud zemře starý člověk věkem, je to tak nějak přirozenější, než když jde o novorozence. A s tím se někteří rodiče nedokážou srovnat, proto dítě, které se narodí s nějakou vadou neslučitelnou se životem, dají do hospicu, který zřizuje Cori Salchert.
Prvním, kdo se do hospicu dostal, byla Emmalynn. Zůstala zde přesně padesát dnů a zemřela Cori v náručí. V tu chvíli si své poslání uvědomila nejen Cori, která o tom věděla už delší dobu, ale i její rodina. Tedy její manžel a osm dětí. Ovšem celý příběh začíná ještě mnohem dříve.
Utonulá sestřička
Jednoho dne jí ale došlo, že místo toho, aby se užírala bolestí a přemýšlela nad tím, jaké vyšší síly toto způsobily, bude lépe sama pomáhat lidem v nouzi. A tak se stala zdravotní sestrou. Prošla si snad všemi odděleními, avšak nejvíce ji bavila práce v hospicu nebo na prenatálním oddělení.
Druhá životní rána
Když pracovala s malými dětmi, setkala se s mnoha smutnými příběhy, kdy miminko trpělo vadami neslučitelnými se životem. Viděla jich několik umřít. Přitom byla v kontaktu s jejich rodiči, pro které to byla těžká životní zkouška. Pořád přemýšlela, co více by mohla ještě udělat.
Začala se angažovat v jedné organizaci s názvem Hope after Loss (Naděje po ztrátě), když ji potkala další životní rána. Její tělo bylo oslabeno několika autoimunitními onemocněními. To ji na dlouhou dobu upoutalo na lůžko. Opět se ve svých myšlenkách obracela k Bohu a nakonec se uzdravila. Ve své práci pomáhání druhým ale chtěla pokračovat dál.
Padesát dnů naděje
Jednou ji z nemocnice poprosili, zda by se nemohla postarat o dvoutýdenní holčičku, která nemá ani jméno, ani rodinu. Cori neváhala ani minutu a nechala miminko převézt k nim domů. Prognóza však nebyla příliš nadějná, holčičce chyběla celá levá hemisféra a podle lékařů nebyla žádná naděje na dlouhý život. Žena ale byla přesvědčena, že pro holčičku, kterou pojmenovala Emmelynn, bude mnohem příjemnější umírat v domácím prostředí – ne zabalena a osamocena někde v nemocnici.
V rodině Salchertových zůstala přesně padesát dnů. Všichni se o ni starali jako o vlastní a všude ji brali s sebou. Až přišel jeden večer, kdy byla Emmelynn najednou slabší než kdy dřív. Celá rodina byla s ní, držela ji za ručičku, líbala ji a semkla se kolem ní. Cori si ji přivinula na hruď, konejšila ji a zpívala jí. Až najednou cítila, že holčička přestala dýchat a zastavilo se jí srdíčko.
Největší odměnou je úsměv
"Bylo krásné vědomí toho, že do poslední chvilky byla u rodiny, mezi lidmi, kteří ji milovali, rozhodně netrpěla bolestmi," ulevuje si Cori. Pro rodinu to bylo i tak velký šok a rána. Nicméně brzy se rozhodli, že chtějí v této práci pokračovat dále, a přemýšleli, že by si osvojili další nemocné dítě.
V říjnu 2014 se tedy ujali čtyřměsíčního chlapečka, jehož diagnóza poškození mozku mu predikuje dva roky života. Sám není schopen téměř dýchat, proto má zavedenou hadičku. Navzdory jeho nešťastnému osudu se mu rodina snaží dopřát ty nejkrásnější chvíle. Dokonce se jim podařilo dostat pro něj širší postel, aby se s ním v ní mohli mazlit.
"Po celé roky jsem pracovala s dětmi, které měly stejnou nebo podobnou diagnózu jako Charlie. A vím, jaké utrpení to je. Proto mu chceme dát maximum, aby si ten krátký život užil. Největší odměnou jsou jeho šťastlivé úsměvy," vysvětluje žena.
