„Vždycky jsem pracovala, sportovala, prostě žila normální aktivní život. A na tom se nic nezměnilo ani na vozíčku. Pořád pracuju, dál sportuju a bavím se,“ krčí ramena Daniela Bláhová nad otázkou, jak moc se jí usednutím na vozíček změnil život. „Je to pořád stejné, jen sedím na vozíčku,“ říká s úsměvem.

Vozík není žádný problém
Před deseti lety začaly Danielu brnět ruce a nohy, a po třech letech doktoři odhalili roztroušenou sklerózu. Pro sympatickou ženu žádný konec světa, ale skvělá úleva. „Byla jsem ráda. Samozřejmě ne proto, že jsem nemocná, ale že je mi jasné, proč se můj stav zhoršuje, a můžu se začít léčit. Konečně jsem nemusela běhat po doktorech a mohla zase normálně žít,“ popisuje situaci, když zjistila, že trpí nevyléčitelnou nemocí. Bytostná optimistka se prý jen tak něčemu nepoddává a roztroušená skleróza byla jen jedna z dalších překážek, kterou měla zvládnout.

Výzva, která se neodmítá

„V roce 2010 napadlo kamarádku Radku z Brna udělat expedici na Kilimandžáro s lidmi s roztroušenou sklerózou. Bylo mi líto, že tam nepojedu, protože jsem na vozíku, jenže jsme zjistili, že jeden vozíčkář už na něj vyjel, tak jsem v říjnu odletěla do Nairobi a vylezla tam taky,“ vypráví jako naprostou samozřejmost zážitek, který by zvládl málokdo i s naprosto pevným zdravím.

Píchlé kolo na záchodě
„Pomáhali mi místní šerpové, ale až na vrchol jsem se nedostala, skončila jsem v 5100 metrech,“ vzpomíná Daniela, která zdůrazňuje, že je pyšná i na to, že šlo o první expedici na světě, kterou pořádali a zároveň se jí účastnili lidi s roztroušenou sklerózou. Američané byli až druzí. Čeho se nejvíc bála? Že píchne kolo. „A víte co? Kolo jsem nakonec nepíchla na Kilimandžáru, ale na WC při zpáteční cestě do Nairobi,“ směje se nezdolná pohodářka, která žije naplno za každých okolností, raduje se a nikdy nebrečí nad vlastním osudem.