Vím, že to nebyl nejrozumnější nápad, vím, že si za to můžu sama, ale já si prostě nemohla pomoct. Dvacet let manželství jsme žili docela v poklidu. Dva roky po svatbě se nám narodil první syn, hned za ním další a po patnácti letech jsme si ještě dopřáli vysněnou dceru. Zažili jsme situace, kdy můj muž zůstal bez práce a několik měsíců jsme se trápili, jednou jsem ho dokonce podezírala z nevěry, ale nic se nepotvrdilo, takže žádná katastrofa. Prostě normální manželský život.

Trénink na líbání

Na třídní sraz po pětadvaceti letech jsem se moc těšila. Byla jsem nervózní, protože jsem většinu spolužáků od základky neviděla, a nejvíc jsem se nemohla dočkat, až uvidím Milana, svou první dětskou lásku. Jeho jsem ve druhé třídě učila líbat. Když jsem byla nemocná, přinesl mi obřího plyšového medvěda, při hodinách jsme si posílali psaníčka typu: pojď na záchod, dáme si pusu. Netrvalo to dlouho, protože já pak byla „zamilovaná“ do Petra, Dana, Kuby… Ale na Milana jsem vzpomínala nejčastěji.

Čtenářka Iveta: Přijali jsme manželovu milenku do rodiny, žijeme ve třech

Dodnes nechápu, co se stalo, když jsme se po těch letech setkali tváří v tvář. Jako by mi někdo vygumoval mozek z hlavy. Zatmělo se mi, podlomila se mi kolena a jediné, na co jsem celý třídní sraz myslela, bylo, že se s ním chci milovat. Já, která nikdy nebyla nevěrná! A on mi to prostě musel vidět na očích. Skončili jsme na záchodcích jako puberťáci, a bylo to neuvěřitelné. Nikdy jsem v sexu nic podobného nezažila.

Samozřejmě jsme si s Milanem od té doby každý den stokrát psali, tisíckrát si volali a scházeli se, jak jen to bylo možné. Po dvou měsících jsem manželovi oznámila, že od něj odcházím. Měla jsem pocit, že jsem na něj vlastně celý život čekala, že je to můj osudový muž, a že když s ním nebudu, tak se zblázním.

Jsme spolu půl roku a já věřím, že to bylo sice bláznivé, ale nejlepší rozhodnutí mého života.

Čtenářka Magda