V Anglii udělala jistá televizní stanice pokus, kdy „nastrčila“ dvě malé holčičky do rušného nákupního centra a sledovala, jak dlouho bude někomu trvat, než si všimne ztracených dětí. Malá děvčátka, která se tohoto experimentu zúčastnila, byla pět a sedm let stará. Sestřičky se ve své roli hereček střídaly, takže na rušné pasáži stála a vypadala ztraceně, vždycky jen jedna.
Pětiletá Maya klečela na zemi a cucala si paleček a při tom vystrašeným pohledem sledovala všechny kolemjdoucí. Její sedmiletá sestra Even stála uprostřed pasáže, v ruce mačkala růžovou panenku a vypadala vystrašeně. Bohužel během jedné hodiny si ztracených dětí všimla pouze jediná, postarší dáma, která se začala zajímat, zda je holčička v pořádku a kde jsou její rodiče. Do té doby holčičku minulo celých 616 kolemjdoucích. Páry se dokonce rozestoupily, aby malou holčičku obešly.
Je to ukázka lidské bezohlednosti nebo zcela normální reakce. Zeptali jsme se na názor doktorky Marie Vodičkové, zakladatelky českých Klokánků a předsedkyně Fondu ohrožených dětí. „Mě to až tak nepřekvapuje, že se prakticky nikdo nezastavil. Věk těch dětí je totiž poměrně vysoký. A vzhledem k tomu, že nebrečely, ani o pomoc nežádaly, není až tak překvapující, že jim nikdo nevěnoval pozornost. Když si uvědomíte, že šestileté děti u nás běžně chodí samy do školy, nebo se seznamem nakupovat, těžko můžete hned vytušit, že je zrovna tohle sedmileté dítě ztracené. Navíc právě díky pasivitě těch holčiček šlo poměrně logicky předpokládat, že rodiče někde opodál například vybírají peníze z bankomatu.“
V dnešní době plné různých obvinění ze sexuálního obtěžování a dalších věcí není až tak podivné, že se možná někteří muži podvědomě bojí. Stejně tak to vidí i paní doktorka. „Navíc se ani nedivím mužům, že měli možná strach tyto holčičky oslovit. Samozřejmě existují formy pomoci, které jsou pro toho muže "bezpečné", jako přivolat na pomoc například policii, ale snažit se nešťastné dítě někam odvést by mohlo v leckom vyvolat pocit, že je muž násilník nebo pedofil.“
„V každém případě by mě mnohem víc zajímal stejný experiment, ale s mladšími dětmi. Jsem si totiž skoro jistá, že počet lidí, kteří by dítěti pomohli, by byl daleko vyšší u dětí kolem dvou, tří let,“ svěřila se nám Marie Vodičková. Možná by opravdu stálo za to, takový pokud zrealizovat. Co myslíte vy, všimli byste si takto ztracených dětí nebo byste předpokládali, že jsou jeho rodiče někde opodál?